Jak to říci nahlas

Jsou situace, kdy se člověk nevyhnutelně ocitá v pozici Boha: chtě nechtě rozhoduje o lidských životech, o tom, kdo bude žít, a kdo nikoliv. Ukázkovým příkladem je boj proti terorismu, zejména proti únoscům, kteří mají ve své moci rukojmí. Neexistuje nerizikové řešení, přitom rozhodnutí padnout musí: vyjednávat s únosci, přistoupit na některé jejich požadavky a učinit vše pro přežití rukojmích? Konkrétní lidské životy jsou zachráněny, ale další únosci získají vzpruhu (proč to nezkusit taky, když je dohoda možná?). Nebo s únosci vůbec nejednat, a naopak učinit vše pro jejich likvidaci? Konkrétní lidské životy mohou snadno a krutě vyhasnout, ale další únosci mají před sebou výstrahu (proč to zkoušet, když se s námi jednat nebude?). Zhruba takové úvahy vyvolal - či spíše oživil - štědrodenní únos indického letadla z Nepálu do Pákistánu a posléze do afghánského Kandaháru. Vše skončilo na Silvestra na první pohled relativně šťastně: byli propuštěni rukojmí (celkem 155 osob, samozřejmě až na toho, kterého únosci již dříve sami zabili) i tři muslimští radikálové z Kašmíru věznění v Indii, kteří spolu s únosci okamžitě zmizeli. V Afhgánistánu? Do Pákistánu? Nikdo neví, ač se obě vlády zaklínají, že by jim neposkytly ani skývu chleba, natož útočiště. A kdyby byli tito únosci přece jen někdy chyceni? Nevadí, najde se někdo jiný, kdo unese jiné letadlo a za jiné rukojmí je pohotově vymění. „Bezmoc tváří v tvář únosům“ čteme titulek v novinách. Není to tak docela pravda. Bezmoc…