Mizící jednota v rozmanitosti

Prvního července se v Indonésii potopila loď převážející 500 lidí - z toho na 200 křesťanských uprchlíků před muslimskými násilnostmi - z Moluk na Celebes. Zachránilo se pouhých 10 trosečníků. I tento případ dokládá, že čtvrtá nejlidnatější země na světě prochází jedním z nejdůležitějších období své moderní historie. Indonésie se loni zřekla Východního Timoru, krvavého dědictví režimu bývalého prezidenta Suharta, a její obyvatelé mohli hlasovat v prvních svobodných volbách po více než čtyřiceti letech. Obě události jsou někdy považovány za kroky vedoucí k postupnému rozpadu tohoto souostroví, k jeho „balkanizaci“ (viz Respekt č. 49/99). Na řadě míst dnes lidé volají po tom, aby jejich provincie nebo ostrov šel cestou samostatnosti. Jako by odpojení východní poloviny Timoru a sílící demokracie symbolizovaly rozvolňování různých pout, která v tomto etnicky velice pestrém obyvatelstvu vytvářejí pocit, že všichni dohromady tvoří jeden celistvý národ. „Je lepší bojovat za to, v co hluboce věříte, a zahynout, než zemřít ponížený,“ říká žena z provincie Aceh na severozápadě Sumatry. Většina obyvatel provincie touží po tom, aby se tato tradiční bašta indonéských muslimů osamostatnila. „Nechceme volby, chceme nezávislost!“ křičí během předvolebního mítinku muž v davu lidí z kmene Lani, jedné z více než 200 kulturních skupin roztroušených po Západním Irianu (Irian Jaya). "Není tu žádné loupení a vraždění, chci tu zůstat…