Lovit, či nelovit

Před několika měsíci sledovala světová média nevšední drama. Jeden z obřích kytovců plujících severní oblastí Atlantského oceánu uvízl v ústí řeky svatého Vavřince a nemohl zpět na otevřené moře. Pokusy lidských zachránců vybavených silnými čluny a lany byly marné. Šťastný konec dramatu zařídil teprve velrybí partner, který se pro uvězněnou družku vrátil a odvedl ji zpět na oceán. V těchto týdnech se o největších tvorech planety zmiňují světová média zase. Ovšem v jiné souvislosti. Tentokrát jde o to, zda přece jen nemá být zrušen zákaz jejich lovu.

Do služeb vědy

Těžko bychom přitom hledali jiný druh zvířat, který člověka více fascinuje. Kytovci nás prostě ohromují - inteligencí, navigačními schopnostmi i svými rozměry. Vedle obdivu a bázně ovšem odjakživa přitahovala zájem i praktická lákadla: velrybí maso a především tuk. Kvůli těmto žádaným obchodním komoditám se velryby staly předmětem stále masivnějšího lovu. Tuk, kožní vlákna či kosti dokázal zpracovatelský průmysl využít i na výrobu mýdla, hnojiv, obouvátek, rtěnek či korzetů. Maximální „užitkovost“ má také patřičné dopady. Ve dvacátém století bylo podle odhadů uloveno kolem 2,7 milionu velryb. Skutečný rozkvět velrybářského řemesla přitom nastal teprve po druhé světové válce. Moderními harpunami a bezpečnými loděmi vybavení lovci dokázali v 60. letech zabíjet až sedmdesát tisíc mořských obrů ročně (sedmkrát více než třeba v roce 1910). První protesty proti rapidně klesajícím stavům…