Na úsvitu dne 26. června 1950 byla v pankrácké věznici oběšena s dalšími třemi odsouzenci bývalá poslankyně národněsocialistické strany Milada Horáková. Od její smrti uplynulo již půl století, čas však tuto ránu ve svědomí české společnosti dosud nevyhojil. Osobnost Milady Horákové je příliš výrazná, a přímočará cesta, jež ji dovedla na popraviště, působí jako naléhavý vzkaz. Přestože Horáková před soudem jasně přiznala, že usilovala o svržení komunistické diktatury, čímž narušila komunistickou zákonnost, šlo nepochybně o justiční vraždu, neboť samo komunistické právo bylo z hlediska lidskosti zločinné.
Otázka viny
Mechanismy justičních zločinů 50. let jsou známé. Rozhodovala o nich tzv. bezpečnostní pětka, kterou řídil Gottwald podle Stalinových příkazů. České svědomí by jistě uvítalo, kdyby mohlo hlavní díl viny přenést do příšeří Kremlu, společenský systém však nemůže existovat mimo společnost. Kdo v něm žil a pracoval, nemůže se od jeho zločinů tak docela distancovat, i když hlavní díl spoluviny nesou jistě členové komunistické strany a pracovníci represivních orgánů. Jim také justiční vražda Horákové přinesla největší prospěch. Zastrašila odpůrce, radikalizovala příznivce a především ukázala, že valná část lidu i kulturních elit je ochotna halasně schvalovat státní násilí. Do soudní síně, kde se proces konal, svážely autobusy denně stovky dychtivých diváků, básníci se v novinách předháněli, kdo své zhnusení ze „zrádců národa“ vylíčí…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
