Nemine týden, aby z Kosova nepřišla zpráva o dalším násilném incidentu. Správa OSN trpí nedostatkem peněz i kádrů, chybí slíbení policisté, jen pomalu se rozbíhá práce soudů. To vše může rok po skončení náletů svádět k odsudku správy OSN, či dokonce ke zpochybnění smyslu celé loňské kampaně NATO proti Miloševičovi. Tak nějak se vyjadřuje i zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva v bývalé Jugoslávii Jiří Dienstbier, jehož kritika vedla administrátora OSN v Kosovu Bernarda Kouchnera až k onomu památnému výroku o držení huby.
Vítězství i tragédie
Stěží bychom našli člověka, který by situaci v Kosovu považoval za ideální, a je jasné, že hezké řeči o multietnickém soužití se hned tak nenaplní ani pod bodáky NATO. Nelze ale přehlédnout, že dilema, zda se mělo či nemělo zasahovat, drtivá většina Kosovanů neřeší. Ačkoli leckdo tvrdí, že nálety jen zvýšily utrpení kosovských Albánců, a klade jakési nepochopitelné rovnítko mezi nálety NATO a srbské etnické čistky, řadový Albánec by asi podobným diskusím vůbec neporozuměl. On je nyní svobodný člověk. Mohl se vrátit z uprchlického tábora, může bez obav mluvit svým jazykem, jeho děti mohou chodit do albánské školy a hlídky KFOR pro něj neznamenají - na rozdíl od někdejších srbských checkpointů - žádnou hrozbu. Všudypřítomný tlak, ve kterém Albánci celých deset let žili, zmizel. Velký sen se alespoň částečně naplnil. Kosovo sice není nezávislé, ale není ani srbské. Většině lidí to zatím stačí a přes všechny…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
