Ctnosti pozdějšího života

Ferdinand Peroutka - Muž přítomnosti. Ten titul sice pochází z exilového vydání Peroutkových textů (Curych, 1985), ale už předtím se stal, v narážce na slavný předválečný časopis, jemuž šéfoval, pevným přívlastkem tohoto novináře, kterému jako málokomu - alespoň v jeho branži a v Čechách - patřilo ono kiplingovské slovo muž.

Po válce

S druhým slovem je to přece jen složitější. Jeho Přítomnost byla zastavena v září 1939 a sám Peroutka byl hned 3. 9. spolu s dalšími prvorepublikovými prominenty odvlečen jako rukojmí do koncentračního tábora Buchenwald. Končí tím éra, kdy on sám byl beze všech pochyb „mediálním“ arbitrem a reprezentantem čs. demokracie, mužem „up to date“, který na skutečnost pouze nereaguje, ale sám ji psaním a svým vlivem tvoří. Šest buchenwaldských let sice na rozdíl od některých jeho spoluvězňů nijak nenalomily Peroutkovu mravní konstituci, ale na jaře 1945 už je to přece jen jiný muž než ten skvělý pátečník, nejbližší přítel Karla Čapka a loajální polemik s TGM, „budovatel státu“, který o politice psal tak, aby se podle toho dala také dělat, jak znělo jeho od Havlíčka přejaté krédo. Jak lze číst v Peroutkových tehdejších denících, vrací se skeptičtější a zdrženlivější, nanejvýš střízlivě hodnotí šance „svého světa“. Ví, že ačkoli válka skončila porážkou nacismu, on mezi vítěze nepatří, neboť jeho humanitní republika v ní zanikla, dokonce se neosvědčila sama její idea, jejímž byl hlasatelem. Peroutkovi však tato - jako u něj…