Potlesk pro Mečiara

Pouhé tři dny poté, co slovenský premiér Mikuláš Dzurinda ohlásil konec majetkových sporů s Českou republikou a jako důkaz přivezl do Bratislavy čtyři tuny slovenského zlata, zaplnily žilinské náměstí Andreje Hlinky čtyři tisíce lidí. Přilákal je sem muž, který sice před pěti lety na stejné misi neuspěl, ale přesto si o jeho popularitě může úřadující slovenský premiér nechat jen zdát. Ta stálice má jméno Vladimír Mečiar. Je to tak: po dvou letech Dzurindova vládnutí by Mečiarovo HZDS podle průzkumů s přehledem vyhrálo volby. Co to znamená? Počíná si snad současná koalice demokratů tak špatně, že by ji mohl znovu ohrozit politik, který už Slovensko jednou vyřadil z civilizovaného světa? Třetina volebních preferencí pro Mečiara dává zdánlivě jasnou odpověď: ano. Bližší pohled však prozrazuje, že s jasnými odpověďmi je to už dnes pod Tatrami složitější.

Vládní krize

Je třetí květnový čtvrtek půl šesté večer a pod tribunu na žilinském náměstí zajíždí černá limuzína vítaná jásotem shromážděných davů. Ze zadních dveří vystupuje charakteristická impozantní postava a za chvíli se už nejpopulárnější slovenský politik vítá nahoře se svými stranickými kolegy. Pak pohybem ruky uklidňuje tleskající příznivce, přistupuje k mikrofonu a první veřejný mítink Vladimíra Mečiara po tříměsíčním pobytu v ústraní začíná. „Takhle už to dál nejde. Nemohu se jen tak dívat na zločiny, které současná vláda páchá na slovenském národě,“ hřímá bývalý premiér a slibuje lidem…