Novák natvrdo

Vztek, který po čtvrtečním osvobozujícím verdiktu nad Liborem Novákem ovládl nemalou část české veřejnosti, je úplně pochopitelný. Co to má, u všech čertů, znamenat? Ten chlapík podepíše daňové přiznání a moc dobře přitom ví, že lže, že smyšlenými jmény exotických dárců kryje skutečné sponzory privatizující miliardové majetky v době vlády ODS. A pak si od soudu klidně odejde středem. Prý nevěděl, co podepisuje. Člověk, který tuší, jak moc je nebezpečné seknout se v daňovém přiznání o pár set korun, si musí nutně klást otázku: Dělají si snad Novák a jeho obhájce Tomáš Sokol z lidí legraci? Ne tak docela. Člověk, kterému hrozí dvanáct let kriminálu, prostě dvakrát nepřemýšlí o tom, jak se bude jeho obhajoba líbit publiku. A že na to skočil i soud? Složitá věc. Ovšem jen do té doby budeme žít v právním státě, dokud bude mít soud právo pochybovat o vině obžalovaného. Není vlastně až tak těžké přistoupit na logiku rozhodnutí soudce Hodouška. Libor Novák určitě nechtěl okrást stranického kolegu a tehdejšího ministra financí Kočárníka o umaštěný milion na daních, za což byl obžalován. Je to horší. Striktní mluva práva vyžadující jasné a nezvratné pravdy se tu střetla s léta složitě spřádanou pavučinou lži a mafiánským příkazem mlčení ovládajícím systém financování českých politických stran. Lájos Bács, Rádživ Sinha a všichni ti severočeští dárci přinášející do centrály ODS miliony v igelitce nám dnes připadají jako cynický a pobuřující výsměch. A přitom to jsou pouhé čtyři…