Když Praha byla nudná díra

Za slavných dob normalizace navštívili nezávisle na sobě Prahu dva významní američtí prozaici - v polovině 70. let Philip Roth, o deset let později John Updike. Literárním výsledkem jejich exotického výletu byly v obou případech dvě velmi podobné novely, které jako by na sebe plynule navazovaly. Nacházíme v nich nejen téměř totožné motivy i postavy, ale především shodu v pociťování atmosféry města: atmosféry nesrozumitelné, tísnivé a bizarní.

Žít se dá

V Rothově novele Pražské orgie přijíždí autorovo alter ego Nathan Zuckerman do Prahy, aby získal rukopis neznámého židovského spisovatele. Je přitom vtažen do reje značně dekadentních mejdanů („Co přišli Rusové, nejlepší orgie se pořádají v Československu. Čím méně svobody, tím víc se souloží.“), seznamuje se s nymfomanickou spisovatelkou-disidentkou Olgou, kterou doplňují další podivné existence zdejších intelektuálů, fízlů a podivínů. Uštvaný Zuckerman je nakonec rád, že ho jakýsi bodrý funkcionář vyhostí šupem ze země. „Jak takhle můžete všichni žít?“ ptá se Zuckerman-Roth jistého zakázaného spisovatele, který dřív prodával lístky na nádraží a teď se mu ulevilo, když ho prohlásili za duševně nemocného. Tato otázka, nebo spíš údiv, je přítomná i v Updikově novele Bech co Čech (Bech in Czech), která je však poněkud střízlivější a reportážnější povahy, ale pocit stísněnosti a jakési neproniknutelné cizoty je jasně vyjádřen i zde: "Bech se v Československu cítil zoufale nicotně. Ta nešťastná země v…