Takhle jsme žili a tvořili

S Věrou Chytilovou se nadále musí počítat. Nic na tom, že mezi českými filmovými publicisty i filmaři prokazatelně existují tací, kteří mají zlomyslnou radost, když se první dámě české kinematografie něco nepovede a odkazují ji do starobního důchodu, poněvadž co by tahle nahořklá a remcavá sedmdesátnice dneska ještě mohla říci - nám, kteří přece dobře víme, jak se věcí mají a o čem a proč se filmy natáčejí. Že Chytilová vedle svého potýkání se s hranými snímky odvádí dobrou dokumentaristickou práci, se nebere příliš v potaz, ačkoli roduvěrné dokumentaristky, jimž se ona ve šťastných chvílích vyrovná, jsou ze strany téže publicistiky hýčkány. To není nic proti nim, nýbrž proti atmosféře, která bagatelizuje Chytilovou jen proto, že necupitá v řadě. Bez tohoto osobnostního ustrojení by nevznikly kupříkladu nejlepší sekvence v loňském půlhodinovém dokumentu Samota rodu ženského, v němž režisérka zpovídala několik českých žen různého věku. Chytilová vybudila aktérky k projevům, k extatickému tanci například, při nichž zapomínaly na kameru a my hleděli na bytosti, které se projevují tak silně a svobodně, že rázem rozumíme třeba tomu, že jejich samota je nevynucená. Tohle dramatické vzepětí, kdy se filmové záběry vmžiku mění v metafory života a osudu, umí Chytilová vyjádřit jako nikdo druhý. A její nejnovější, v minulých dvou týdnech odvysílaný dvoudílný dokument, nazvaný Vzlety a pády. O třech fotografech - Tmej, Ludwig, Chochola, je natolik významný, že se v autorčině díle…