Nepřítel mého nepřítele

Na severu Izraele jsou tisíce uprchlíků z jižního Libanonu a Jeruzalém musí vyřešit, co s nimi. Vrátit se nemohou, neboť jde o členy Jiholibanonské armády a jejich rodinné příslušníky, které by doma - v Libanonu ovládaném Sýrií a domácími milicemi včetně neblaze proslulého Hizballáhu - čekaly za čtvrtstoletou kolaboraci s Izraelem přísné tresty. Když se Izrael letos v březnu rozhodl, že do 7. července stáhne své jednotky z bezpečnostního pásma v jižním Libanonu (viz Respekt č. 12/2000), bylo jasné, že nad tamními křesťany se stahují mračna. Když se ale izraelské jednotky pohnuly už 22. května a jim v patách se začal tlačit na jih Hizballáh, zachvátila jiholibanonské křesťany panika.

S tichým souhlasem

Spojenectví mezi Izraelci a libanonskými křesťany začalo již v roce 1975, kdy v Libanonu vypukla občanská válka a lídři tamních křesťanů se obrátili na Izrael s prosbou o pomoc. Izrael, řídící se doktrínou „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, jim pomoc rád poskytl. Doufal také, že spojenectví s křesťanskými falangami mu pomůže v boji proti palestinským teroristickým organizacím, které tehdy z Libanonu prováděly protiizraelské operace. Během let vyrostla z křesťanských falang Pierra Džamáíla Jiholibanonská armáda generála Antoina Laháda - šest brigád čítajících na 2500 vojáků. Původně měla tato síla bránit zájmy libanonských křesťanů, ale postupem času se Jiholibanonská armáda stala…