Náš přítel, Klaus Uhltzscht

Východním Němcům lze závidět. Nejen Velkého západního bratra, mužné plavkyně a Katarinu Wittovou, ale i mladého spisovatele Thomase Brussiga (ročník 65), autora vynikajícího románu Hrdinové jako my, který před dvěma týdny vyšel v českém překladu. Krátce po svém německém vydání v roce 1996 se stal národním bestsellerem, dočkal se filmového i divadelního zpracování (Berliner Ensamble s ním před třemi lety vystupoval v Praze na Festivalu německých divadel), posbíral různé ceny atd. O Brussigově knížce se mluvilo jako o největším úspěchu německého mladého autora od dob Plechového bubínku, který vyšel v roce 1959. Ovšem jeho autorovi, Günteru Grassovi, bylo tehdy už(!) 34 let.

Klausův komplex

Úspěch bývá často podezřelý, v případě Hrdinů jako my ho však lze autorovi přát. Brussigův román je nejen příkladem brilantní literární satiry, napsané ve velkém vypravěčském stylu, s vitální razancí a s výbušným humorem, jenž koriguje představy o jeho nedostatku u německého (v autorově případě vlastně pruského) plemene, ale je právě tak uskutečněním věčné čtenářské touhy po „velkém“ společenském románu, po románu, který jako ironické zrcadlo nastavuje autor nevábnému „ksichtu doby“, který je však i ksichtem naším. Brussig v jednom rozhovoru důvody, proč Hrdiny napsal, vysvětluje jednoduše a nejvýstižněji, jak to asi jde: „Měl jsem pocit, že pro problémy mého života neexistuje žádná adekvátní kniha. Tak jsem si řekl, že ji napíšu sám“. Brussigův způsob, jak o…