Zacloněný kouzelník

V pátek to bylo sto let, co se narodil Vítězslav Nezval. Kromě pietního postání veteránů z Obce spisovatelů u jeho hrobu na Vyšehradě se žádné zvláštní ceremonie nekonaly, novinám až na přehlédnutelné výjimky nestálo výročí ani za zmínku, dokonce ani těch pár literárních časopisů necítilo dosud potřebu se k básníkovi jakkoli vyjádřit. Snad je to přirozené, odpovídá to koneckonců současné váze umělecké literatury a zvláště poezie, souvisí to jistě i se značně proměněným vkusem a atmosférou této doby, která má úplně jiné kulty a idoly než lyriky. Proto je asi skutečně lepší nic nepředstírat a nechat Nezvala být, nechť si ho hledají a najdou ti, kteří jeho poezii potřebují. Bude jich snad pořád ještě dost. Zároveň je distancování se právě od Nezvala něčím příznačné. Tu svrchní a hrubší vrstvu oné clony představuje povědomí o básníkově horší části života: o zkorumpovaném pěvci nastupující diktatury, o tělnatém básnickém oficiálovi a ministerském sekčním šéfovi, vozícím se v tatraplánu a hlásajícím na privilegovaných cestách do Francie, že se v jeho zemi připravuje ráj na zemi, o ješitném rudém bonvivánovi, kterého obklopují patolízalské nicky typu Taufra, Štolla a Kopeckého, o autorovi nepřekonatelně servilní ódy na Stalina a úžasu hodného Zpěvu míru, básní o to tragičtějších, že pořád šlo o skutečnou poezii, jež čněla o několik sáhů nad vším, co byli tehdy schopni vypotit jiní odiózní snaživci. Nezval byl „avantgardista“, jenž byl schopen v pravou chvíli přerušit…