Syndrom Kronos

Sanfranciský smyčcový Kronos Quartet u nás vystoupí v neděli 28. května celkem počtvrté. Potřetí ho zve Pražské jaro, nadto hráli američtí progresivisté už před dvaceti lety v Brně. V souvislosti s Pražským jarem vyvstávají rozpaky: v soudobé hudbě, od níž jsme tolik izolovaní, se toho věru neděje tak málo, abychom museli zvát pořád jeden kvartet. Konkrétně u Kronosu však netřeba litovat. Houslista David Harrington, mozek kvartetu, využívá dobrého jména souboru a sepětí s velkým vydavatelem vzácně naplno: nezdržuje se úlitbami a řítí se vpřed, stále k novým, odlišně pojímaným spolupracím.

Karavana smyčců

Kronos už léta kotví u vydavatelství Nonesuch - tedy značky, která spojuje minimalisty (Reich, Glass) a „divné“ post-jazzmany (Bill Frisell, Don Byron), je ale i americkým vydavatelem Ivy Bittové nebo Buena Vista Social Clubu. Kronos ví, že u velkého vydavatele nelze dělat hudbu jen pro pár osvícených. S citem pro marketing umění tedy už pětadvacet let vyvažuje náročnost a srozumitelnost. Při téhle taktice se už mnohým pokazil charakter: Kronos je vzácným příkladem, že tuhle cestu kupodivu podstoupit lze. Mezi podmínky přežití pochopitelně patří vysoká kultivovanost vydavatele, který za velkonákladový titul pokládá hudbu, jež by si mnohde jinde neškrtla. Další podmínkou je schopnost Kronosu přidržet i atraktivnější tituly blízko podstatných témat a v sepětí s novým pohledem na věc. A do třetice: byť je jedinečný především dramaturgicky, Kronos…