Školní případ

V minulých týdnech prošel programem ČT 2 film klasika české kinematografie, režiséra Jiřího Krejčíka Maturita v listopadu. Zůstal torzem původního záměru, vlastně jen přípravnou prací, z níž měl vzniknout celovečerní film. Jeho látka je však sama o sobě tak živá a silná, že další zpracování už vůbec nepotřebovala, vlastně by ho ze své podstaty ani nesnesla. Je spojena právě s místem a časem - provinční gymnázium pár měsíců po listopadu 1989 -, kdy svoboda je náhle tady, bez přípravy a ohledů. Jiří Krejčík inicioval v únoru 1990 jakési otevřené školní fórum (byla taková doba) s ředitelem gymnázia v České Třebové. Ten v prvním týdnu listopadového převratu nahlásil několik aktivních žáků na SNB, tak jak se to od komunisty očekávalo a jak to bylo za onoho režimu běžné. V soudní inscenaci na straně žalobců vystupuje několik statečných studentů (převládají studentky), k nimž se sem tam přidávají kantoři, někteří možná už konjunkturálně. Na straně obviněné stojí smutná postava ředitele Čebiše, doplněná komickou figurou přítele z esenbé. Soudcem, ovšem bez práva i úmyslu vynášet rozsudek, je režisér Krejčík. Energickým stylem drží linii představení a režijními gesty popohání a diriguje jeho směr, přikazuje („Čekám, že nám povíte pravdu!“), napomíná („Slyším tady smích, proč se smějete?!“), přesvědčuje („Ale já o tom chci natočit film!“). V tu chvíli nahrazuje pedagogickou i mravní autoritu, která ve škole selhala. Zároveň je vidět, že je ve svém profesním živlu, že cítí, že se tu zrodilo velké dramatické téma, něco, co by se mohlo stát pandánem k jeho vrcholnému dílu z roku 1960, Vyššímu principu. V chování a řeči každého z těch studentů není přitom ani stopa pomsty, jejich bezelstnou touhou je jen říci o věci pravdu. Ředitel Čebiš, jenž na toto veřejné slyšení dobrovolně přistoupil, se nejdřív chabě snaží vymlouvat, ale protože v tu chvíli uznává historickou porážku a možná se poprvé ve své kariéře setkává s pohledem zpříma, brzy kapituluje. „Já vím, že to byla chyba,“ říká, „s tím se musím vypořádat.“ Zdá se, že představení se pod rukama impresária Krejčíka zdárně vyvíjí k nejlepšímu možnému konci, ke katarzi - nakonec promluví i občan školník. Druhý den přichází zpráva, že ředitel Čebiš spáchal sebevraždu. „Soud“, který měl snad původně být pokusem vyjasnit si „stanoviska“ (to partajní slovo se stále opakuje), se náhle proměňuje v drama svědomí. V dotáčkách po deseti letech sice starý režisér nabízí teorii o Čebišově násilné smrti, ale na každém jeho gestu je patrné, že dilema, do jaké míry může člověk zasáhnout do života druhého a zda snad tuto hranici nepřekročili, v Krejčíkovi - a jeho studentech - zůstane po zbytek života. Je jasné, že jejich vina, pokud o něčem takovém lze vůbec mluvit, je zcela jiného druhu než zřejmá vina Čebišova, kterou však vykoupila smrt. Mravní problém ale zůstává otevřený, aniž by definitivní vyřešení nutně vyžadoval. Etická i emotivní síla jednoho školního případu z dob už skoro zapomenutých se tím jen zesiluje.