Literární umělotiny

Možná je to sebeklam nebo jarní únava, ale i tak se pozorovateli zdá, že nejsoučasnější česká literatura (týká se to vlastně i filmu) se ocitla v jakémsi námětovém vakuu. Člověk ty knihy sice ještě registruje, z povinnosti i čte, ale hned vzápětí na ně zapomíná, natož aby o nich měl touhu napsat. Netroufl by si sice říci, že se jedná o naprosté pitomosti, ale potřebu se k nim vracet, myslet na ně, sžít se s nimi atd. v sobě také nevykřeše. Příčinou této zemdlelosti může být samotný subjekt, tedy čtenář (recenzent), ale současná produkce jí mimořádně pomáhá. Je to tím, že se pouze výjimečně objevují texty, jež by odrážely prožívanou sociální a psychickou zkušenost a skutečnost, kterou by zobrazovaly prostřednictvím silných a osobně prožívaných příběhů. Ty výjimky i v poslední době samozřejmě existují: vynikající kniha bývalého horníka Ivana Landsmanna Pestré vrstvy, zpověď asi ne náhodou vzniklá v holandském exilu, temná autobiografie Houština Václava Kahudy nebo pamfletický gotický román Miloše Urbana Pětikostelí. Vlastně to není tak málo, ale i tak lze říci, že literatura (respektive její autoři) zčásti dobrovolně, zčásti snad z jakéhosi vnuceného špatného svědomí rezignuje na touhu nebo prostě úkol zprostředkovávat společenská témata a mluvit svým jazykem o věcech, které byly s příliš klidným gestem přenechány publicistice, nebo ani té ne. Po deseti letech a v souvislosti se ztrátou iluzí je to luxus. Napospas zůstává ležet ta oblast života, který se vede, když se…