České vydání Hitlerova Mein Kampfu logicky vyvolalo ve veřejnosti rozdílné reakce. V mediální diskusi na toto téma už vykrystalizovala celá škála stanovisek: od požadavků naprostého zákazu publikace (včetně trestního postihu vydavatele) až po bagatelizaci problému s odkazem na vzdělanostní vyspělost většiny českých občanů, kteří jsou proti podobným textům imunní. V podstatě se tedy jedná o co nejširší a pokud možno neomezené právo veřejnosti na informace na jedné straně a snahu zakázat, omezit nebo alespoň znesnadnit šíření a popularizaci ideologií propagujících násilí, rasismus a nenávist v jakékoli formě na straně druhé. Jak tomu v podobných případech bývá, extrémní stanoviska budou asi nepřijatelná.Otevřel se tak zásadní problém, zda společnost reprezentovaná státem vůbec může mít právo uplatnit mocenské nástroje vůči veřejnému hlásání ideologií a názorů, které považuje za nepřátelské. Charakteristická pro podobné úvahy je skutečnost, že se odehrávají především v rovině pragmatické - tj. točí se kolem otázky, zda takový zákaz, spíše než aby tomu zamezil, nepřispěje k popularizaci inkriminovaného spisu. Zde je možno pouze na okraj poznamenat, že kupodivu bez povšimnutí přitom zůstala obecnější hodnota takového případného zákazu: jedná se přece i o symbolické gesto, jímž dává stát jasně najevo, že myšlenky v tom kterém díle obsažené považuje za zásadně nepřijatelné a je připraven proti nim aktivně zasahovat.
Literatura jako zdroj
Právo na…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
