Konsenzuální filmy

Ve filmech Jana Hřebejka se dostává hřejivé satisfakce středoevropskému temperamentu, kvůli kterému například na Karla Poláčka, jenž o něm dost věděl, padala hluboká melancholie. V jeho filmech platí vágně humanistická teze, že člověk je nejvíce člověkem v domácím úboru, když sedí v kuchyni u stolu s vikslajvantovým ubrusem a srká meltu. Hřebejkův poslední film Musíme si pomáhat, natočený podle scénáře Petra Jarchovského, je pokračováním ducha předchozích Šakalích let a Pelíšků, jejich metod a optiky. Realita českých padesátých, šedesátých, respektive protektorátních let je přizpůsobena vkusu a očekávání publika formovaného televizí. Říct by se to dalo také tak, že to jsou filmy odehrávající se v minulosti, ale té nekladou otázky, nestaví si ji do problému, ani se k ní tvůrci nevyjadřují za sebe, za pětatřicátníka Hřebejka nebo Jarchovského. Naopak, v minulosti se hledá to, na čem se lze v nejširším možném okruhu shodnout. Jde tedy o jakési konsenzuální filmy k obecnému použití: jako rodinné komedie s populárními herci, jako žánrové retro obrázky, jako trocha nenásilné kulisní dějepravy, ale i jako prezentace občanské a národní dobré vůle či jako forma kolektivního pohledu na děje a události, které tu zdejší obyvatelé museli zažívat společně. V Pelíšcích, stejně jako v Musíme si pomáhat je minulost podána tak, že vlastně musí všichni děkovat, neboť ve skutečnosti to mohlo být mnohem horší. Něco se sice semele, ale s dobrou vůlí, trochou kliky a s pěknou písničkou…