Když nové bylo nové

Dosud nikdy v dějinách se umění neodklonilo tak radikálně od svých tradic jako v uplynulém století. K vnějším příčinám nepochybně patří rozklad společenského řádu měšťanské společnosti, sociální neklid a touha po zásadních změnách, ale také zevšednění „obrazu světa“ fotografickou i polygrafickou medializací. Zároveň se však rodilo zbrusu nové chápání umění, které se už nespokojovalo s impresionistickým osvěžováním realismu, symbolistickou literárností či estétskými stylizacemi secese, ale snažilo se vrátit k samým východiskům a vydat se jinými cestami, než jakými se ubíralo umění antické a křesťanské. Výsledky, k nimž modernisté dospěli, jsou široce známé z galerií, uměleckých monografií i z populárních časopisů, vývojové proudy podrobně zmapovala uměnověda a jejich znalost se stala součástí všeobecného vzdělání. Sličně nenápadná edice De arte z nakladatelství Arbor vitae odhaluje myšlenkové kořeny modernismu jiným způsobem: nechává postupně promlouvat jeho klasiky. Každý z nich zaujímá ke světu i k umění osobitý vztah, každý vidí své výtvarné cíle jinde, vyjadřují se však podobným jazykem a stylem, jako by do literatury vnášeli nějaký nový žánr. Východiskem je zkušenost s praktickým přetvářením reality v obraz. Tradiční umělec by zřejmě hovořil o námětech a technice zpracování, mistři modernismu však obojí zproblematizovali a ve středu jejich zájmu se ocitly otázky spíš filozofické, řešící vztah člověka ke světu, k jeho řádu a skrytým podstatám.

Tvořivost…