V pocitu spiknutí

Návštěva amerického prezidenta Clintona v Indii, Pákistánu a Bangladéši v minulém týdnu připomněla určitý paradox: zatímco na frekvenci i základní problémy americko-čínských vztahů si rozpomene každý poučenější čtenář novin, o vztazích USA se zeměmi indického subkontinentu toho moc neví. Přitom samotná Indie je ohledně své lidnatosti i hospodářské výkonnosti s Čínou srovnatelná, nikoli planě se honosí přídomkem „největší demokracie světa“ a od loňského roku se spolu s Pákistánem zařadila do jaderného klubu. V čem tedy spočívá americko-indická agenda?

Začalo to slibně

Vztahy Indie a USA prošly v tomto století mnoha peripetiemi. Představitelé indického hnutí za samostatnost se hlásili k Deklaraci nezávislosti, ocenili Wilsonových čtrnáct bodů z roku 1918, které hovořily o nutnosti přihlížet k aspiracím národů, i Rooseveltovy ideje obsažené v Atlantické chartě. Ale nemohli přehlédnout ani obdiv a respekt vyjadřované před druhou světovou válkou Američany vůči britské vládě v Indii. Když se v době bengálského hladomoru, který vznikl v důsledku chaotických válečných příprav, v roce 1943 indičtí politikové obrátili na USA s žádostí o potravinovou pomoc, byli odmítnuti. Američané s ohledem na jednotu Spojenců nechtěli učinit nic, co by si Britové mohli vyložit jako podporu indické samostatnosti.Poválečný vývoj výstižně charakterizovala Indira Gándhíová: "Naše vztahy se Spojenými státy začaly poměrně dobře. Avšak tato etapa neměla dlouhého trvání.…