Solitér a snivec o zlatém věku

My, kdož úpěli v univerzitních škamnách pod knutou marx-leninské historiografie kombinované s nejtužším pozitivismem a klasickou pruskou kategorizací historických pramenů, hltali jsme ho jako proroka. Četli jsme ho německy, anglicky, francouzsky i polsky, podle toho, jak kdo uměl a v jakém překladu si tu knihu dovedl sehnat. Ještě roku 1990, když se dílo objevilo ve zkrácené podobě ve slovenštině, jezdili pro ně ti uvědomělejší do Bratislavy a my ostatní jsme si tu nádheru chodili kupovat do Slovenské knihy na Václavském náměstí (kde je jí konec?). To vše patří minulosti. Čeština se na sklonku roku 1999 stala možná posledním z evropských kulturních jazyků, v nichž byl vytištěn Podzim středověku od Johana Huizingy. Vzhledem k osmi desetiletím, která dělí český překlad od nizozemského originálu (nakladatelství H&H ovšem sáhlo po německé předloze), lze stěží mluvit o senzační novince. Událost to však nesporně je.

Nepohodlný filozof

Johan Huizinga (1872–1945) se původně věnoval spíše filologickým oborům a na univerzitě v rodném Groningenu obhájil dizertaci o indickém divadle. Svá nejvýznamnější díla napsal v Leydenu, kde byl od roku 1915 profesorem. Vedle Podzimu středověku (1919), právem považovaného za jeho životní knihu, proslul Huizinga bravurní prací o úloze hry v dějinách civilizace (Homo ludens, 1938) a hluboce reflexivní monografií o Erasmovi Rotterdamském (1924). Celé historikovo dílo představuje osobitou reakci na klasické „politické“…