Orfeus v metru

Na jedné trase pražského metra, na místech, kde člověk obvykle vidí reklamy na jogurty a telefony, lze už třetí měsíc sledovat a prožívat melodramatický zápas neznámého bohatého inzerenta s ranou milostného osudu. Sotva účastník provozu přejede pár stanic, je vtažen do děje, ze kterého musí bohužel za chvíli zase vystoupit. Utěšuje se přitom, že za měsíc se snad story dál zajímavě pohne.Možností dalšího vývoje je, jak už to v životě chodí, celá řada, ani happyend nelze vyloučit, autor by s ním však v rámci hry neměl spěchat. Čtenář je během konzumace dojat, vzrušen i trochu zušlechtěn. Prachatý korespondent-inzerent zařazuje do svých textů již i básně (čtenář je možná přečte, protože v nich může být jinotaj), nešetří metaforikou, působivá klišé přiskakují jak piliny k magnetu, humor je decentně sebeironický a bolestné citové angažmá všeobecně sdělné. Za dopravní poplatek je tu provozováno nenásilné citové vzdělávání starších a mladších žen v Čechách (co to může být za mrchu, jež ho opustila a ještě mu po sobě zanechala nevyvětratelný zápach v koupelně). Lze si představit ty hypotetické adresátky (plurál je na místě), s jak zvláštními pocity tu ceduli v metru čtou, pokud ovšem jezdí metrem. Jsou možná trochu rozrušeny, trochu zneklidněny: „Proboha, co ještě o mně ten trouba vykecá?“ Ale divili bychom se, kdyby nebyly též jaksi polichoceny. Tolik peněz do toho nacpal a jak zajímavě o tom svém žalu, který jsme mu způsobily, píše! Své prožívá jistě i mužská populace. Na…