Když končí postmoderna

Ve filmu Americká krása není nic původního, všechno jsme už někde viděli. Přesto přinášejí filmoví debutanti Allan Ball a Sam Mendez něco jiného, než na co jsme od americké kinematografie poslední léta zvyklí. Až do konce devadesátých let bylo pro režiséra docela přirozené točit filmy pro velké publikum a zůstat přitom originálním umělcem, ale dnes se to daří jen několika málo klasikům, a to ještě jen občas: Polanskému, Altmanovi, Formanovi. Jinak je rozdělení amerických filmů do dvou ghett na „komerční“ a „nezávislé“ filmy skoro povinné a řídí se jím i distribuce: nezávislí do artkin, komerční do těch ostatních.

Loutkové divadlo

Americká krása se takovému dělení vymyká. Má obrovský úspěch u diváků, respektuje ji kritika, podobá se všemu možnému, ale její vyznění je zneklidňující a originální. Je to velmi podivný úspěch. Americká krása se totiž obrací k divákům všeho druhu s jednoduchým a dokonale asociálním poselstvím: Všichni jste tak či onak hloupí a směšní, a pokud na to časem nedoplatíte, je to jen věc náhody.Televizní scenárista Allan Ball a divadelní režisér Sam Mendez, původem Angličan, prý neměli v úmyslu natočit závažnou sociální fresku, ale černou komedii střiženou podle vzoru bratrů Coenových. Jenže jako by je skrytý pocit odpovědnosti za vytvořené postavy a postoje zavedl dál…Hrdinové na první pohled šustí papírem a tvoří přehlídku obětí vlastního společenského úspěchu: Lester Burnham, čtyřicátník pracující v reklamě, jeho žena…