První humanitární válka

Od začátku úderů NATO na Jugoslávii uplyne právě rok. Jak to hodnotit s odstupem? Pro jedny to byla ušlechtilá operace, „první humanitární válka“, pro druhé sprostá agrese, pro jiné avanturistický výstřelek stárnoucích levičáků, vládnoucích na Západě. Faktem je jedno: ať už válku vedli západní státníci proto, aby v praxi prosadili pošetilé ideály 60. let, nebo pro to, aby vyprázdnili sklady munice a vyzkoušeli nové zbraně, výsledkem bylo, že zachránili kosovské Albánce před genocidou. Jugoslávská armáda se musela stáhnout a zanechat vraždění, statisíce vyhnaných Albánců se mohly vrátit. Hlavní cíl NATO byl splněn beze zbytku. Ostatní už tak jasné není.

Co teď?

Proklamovaná snaha udržet multietnické Kosovo se tváří v tvář vendetě včerejších obětí stává fraškou. Srbové v Kosovu žijí jen tam, kde je chrání KFOR. Mezinárodní správa je příkladem amatérismu a promarněných šancí. Kosovo se stává zemí bez zákona, Divokým západem na evropském jihovýchodě. Postranní cíl Západu, svržení Slobodana Miloševiče, je v nedohlednu. Západ se tím dostal do nepříjemné situace. Doufal, že se srbské vedení změní a že pak už nic nebude bránit tomu, aby si kosovští Albánci padli do náruče s novými demokratickými vůdci Srbska a pod dojmem slibu nějaké autonomie se s chutí vrátili do svazku Jugoslávie. Realita se liší: v Srbsku to vypadá na dlouhodobý status quo a žádný Albánec si s žádným Srbem do náruče nepadá. Co teď? Nezávislost Kosova si kromě Albánců nepřeje nikdo,…