Jejich odpuštění

Římský papež Jan Pavel II. prosil na první postní neděli při slavnostní mši Mea culpa (Má vina) o odpuštění za všechny hříchy, kterých se církev především ve druhém tisíciletí své existence dopustila. Jak každý ví, šlo hlavně o teror inkvizice, křížové výpravy, brutální zámořské misie a účast na obchodu s otroky. Největší pozornost logicky přitáhla omluva za tradiční církevní antisemitismus a za mlčení církve při vyvražďování Židů v poslední světové válce. Mnozí katolíci, například pražský prelát Tomáš Halík soudí, že zásluhou omluvy vstoupí jejich církev do třetího tisíciletí „s čistým štítem“. Jde ale o účet bez hostinského. Co když právě Židé prosbu o odpuštění odmítnou? Co když ani odpustit nemohou? Vždyť šesti milionům zavražděným za války žádná omluva nepomůže. Někteří zástupci židovských komunit už také nahlas upozornili, že omluva je pro ně nedostatečná: katolická církev přece ani výslovně neodsoudila netečnost tehdejšího papeže Pia XII. Mnozí katolíci na takové výčitky odpovědí, že jedna omluva stačí. Co mohou víc udělat lidé, kteří v dobách masakrů nežili. Reakce je to pochopitelná, dokazuje ovšem, že tito lidé nechápou význam prosby o odpuštění. Když Jan Pavel II. nastolil otázku viny své církve, musel počítat s tím, že se křesťané dočkají až goldhagenovsky tvrdých odpovědí. Americký historik Daniel Goldhagen před pěti lety napsal, že holocaust nelze hodnotit jako tragickou shodu okolností, jíž se vlastně náhodou účastnil německý národ, ale že byl výsledkem a…