Všechno bylo krásné

Slovníkem jsou míněny paměti Vlastimila Maršíčka, který si v této neuvěřitelné knize sám dal titul „poslední mohykán z aparátnické svazové řady“; proč je podtitul knihy v ironizujících uvozovkách, ví jen Bůh. Dvacet osobností, dvacet řemesel, a co heslo, to snůška anekdot a historek více či méně šprýmovných a nepodložených ničím jiným než smrtelně vážnou snahou napsat knihu, která by se vymykala řádným pamětem a přesným (ověřitelným) faktům literární historie - a byla tak trochu o všem a tak trochu o ničem. Málo je v této knížce toho, co neprošlo pečlivou autocenzurou člověka, který měl s tímto dobrovolným sadomasochistickým nástrojem moci tu nejdůkladnější zkušenost: byl funkcionářem a tajemníkem Svazu československých spisovatelů už v nejtemnějších letech stalinismu. K takovému tajemnictví totiž patří dobrovolně-povinný slib mlčenlivosti, který Maršíček touto knihou rozhodně neporušil. O hrozných letech stalinského teroru se čtenář nedoví nic nebo téměř nic, v celé knize ani jednou nepadne jméno Klementa Gottwalda, a pokud autor vůbec píše o vinících či spolupachatelích, nedostane se dál než k Pavlu Kohoutovi, jenž prý po kritice svých svazáckých básniček „oběhl všechny papaláše a udeřil“: následkem toho bylo Trefulkovi „zakázáno po delší dobu (tři roky) veřejně publikovat a Ludvík Kundera, který jeho kritiku Kohouta pustil, byl z Hosta do domu propuštěn“. Z dvaceti „hesel“ knihy pouhá dvě tři opravdu stojí za přečtení: Holanovo, Drdovo a Nezvalovo. Ačkoli cítíme,…