Po roce v NATO

Proč Rychlé šípy zásadně nerozšiřovaly svůj pětičlenný klub? Obávaly se, že noví členové by jejich partu nevyhnutelně rozmělnili: i kdyby navenek přijali její kamarádský duch ve stylu dumasovského „všichni za jednoho, jeden za všechny“, vnitřní soudržnost by dříve či později vyšuměla. Ale vůči své domovské čtvrti, Druhé straně, vůči jejím slabostem byla Foglarova parta loajální. Proč Severoatlantická aliance před rokem svůj exkluzivní šestnáctičlenný klub rozšířila? Chtěla ukázat, že i v dnešním světě má své místo anglosaský duch ve stylu fair play: kdo sdílí naše hodnoty, má u nás otevřené dveře. Ale vůči svým už přijatým členům, vůči tomu, jak se chovají ve své vlastní domácnosti, je Aliance tolerantní: přijali jsme vás do společné obrany, ale přijmeme-li vás jako mezi sobě zcela rovné, záleží jen na vás. Zhruba toto si můžeme připomínat při každém 12. březnu. Před rokem jsme se stali členem NATO. Získali jsme legitimaci jednoho z nejexkluzivnějších klubů - nyní devatenáctičlenného - této planety. Co si pomyslet s ročním odstupem? Odpověď naznačily okolnosti návštěvy americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové. Podnětem bylo 150. výročí narození T. G. Masaryka, ale nešlo nevidět jiné roviny: náš vztah ke Spojeným státům, k NATO a k Západu vůbec. Právě agenda návštěvy americké ministryně připomněla rozdíl oproti časům z druhé poloviny 90. let. Když jsme usilovali o členství v NATO, problémy byly celkem jasné. Jako by nezáleželo na nás, ale na vnějších,…