Bouřící Rakousko těchto dnů skýtá pohled na zajímavý fenomén. Země, která žila půlstoletí v až podezřelém klidu, si teď pomalu zvyká na demonstrace, učí se demonstrovat, dalo by se říci. Ne snad, že by Rakušané demonstrace vůbec neznali. Stačí připomenout každoroční folklor při vídeňském plesu v Opeře nebo akce proti jaderné energii. Ale v těchto případech šlo a stále jde o zájmy více či méně úzké skupiny, zatímco teď - po vstupu Haiderovy strany do vlády - jde o všechny. Proto také tvoří jádro demonstrantů „normální občané“, nikoliv zakuklenci s molotovy v rukou. Podobně i u nás začali v srpnu 1988 demonstrovat „normální občané“. Těžko porovnávat situaci v tehdejší totalitní zemi všemocné policie s dnešním Rakouskem, ale něco snad přece - přinejmenším fakt, že Vídeň ukazuje, jak se učí demonstrovat materiálně zcela nasycená společnost v globalizujícím se světě. Lidé, kteří v Praze mířili na snad vůbec první demonstraci jakešovské éry (Den lidských práv v prosinci 1987) či na první skutečně masovou akci v srpnu 1988, nevěděli, do čeho jdou. Bylo tomu skutečně tak. Demonstranti se teprve učili demonstrovat a policie se teprve učila demonstrace rozhánět (nicméně se vyškolila věru rychle). Budiž tu připomenuta solidarita mnohých nezúčastněných. Příkladem zůstává personál tehdejší restaurace Olympia, který - pár desítek metrů od nabuzených policistů - hbitě a s neskrývanými sympatiemi obsluhoval lidi pokropené vodními děly, zatímco v koutě se opíral o stěnu trs žerdí s…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu