Světadíl prosperity

Dalo se očekávat, že jedním z nejdiskutovanějších témat Světové ekonomické konference v Davosu bude americká ekonomika. K tomu na pořad jednání přistoupila ještě pokračující krize v Asii a propad japonské ekonomiky, zhroucení ruského trhu, pád brazilského realu, pomalý hospodářský růst v Evropě a vysoká nezaměstnanost v zóně eura. Události minulých let tedy na letošní švýcarské setkání finančníků, průmyslníků a politiků mnoho optimismu přinést nemohly, o to víc si všichni cenili naděje „made in USA“. Razantní růst americké ekonomiky se zatím nezastavil, newyorská burza se nepropadá, nezaměstnanost zůstává rekordně nízká.

Jeden plave, ostatní se potápějí

Módním termínem posledních let se nepochybně stala globalizace. Nikdo neví, co to přesně znamená, ale snad by se tím mohlo myslet, že jsme „všichni na jedné lodi“. Je tomu skutečně tak? Zatím to spíše vypadá, že lodi jsou dvě. Na jedné se plaví USA a na druhé zbytek světa. Již téměř rok se nejrůznější ekonomové předhánějí v předpovědích konce více než sedm let trvajícího ekonomického růstu v USA. Týdeník The Economist v minulém roce nejméně třikrát předpovídal pád americké burzy, jiní ekonomové zase tvrdili, že americká ekonomika nemůže ve zdraví přežít zhroucení rublu, a již vůbec ne pád brazilské měny. A také šéf americké centrální banky Alan Greenspan několikrát varoval, že USA nemohou věčně zůstat jedinou oázou prosperity. Dokonce Eisuke Sakakibara, náměstek japonského ministra financí, nazývaný „Mr. Jen“ a považovaný za nejvlivnějšího muže japonské ekonomiky (jeho výroky o směnných kurzech často předurčují to, co se opravdu stane), již několikrát prohlásil, že vývoj na newyorské burze vykazuje všechny znaky bubliny, která brzy splaskne.

Jenže zatímco se pro zbytek světa naplňují nejčernější předpovědi, američtí spotřebitelé stále utrácejí více, než si vydělají (umožňují jim to právě výdělky z investic na kapitálovém trhu), a cena akcií je stále vyšší, než může ospravedlnit jakýkoli rozumný odhad vývoje budoucích zisků firem. Před čtrnácti dny dokonce Američané hlásili, že v posledním čtvrtletí loňského roku rostla tamější ekonomika o zázračných 5,6 %. Nezaměstnanost se již 18 měsíců pohybuje pod 5 %, inflace činí pouhých 1,6 %. Pro pesimisty je to důvod k dalším obavám. Tak například americký ekonom Fred Bergsten v Davosu prohlásil, že newyorská burza se brzy propadne o 20–25 %. Takový pokles by se promítl i do spotřebitelské důvěry a poptávky, vyvolal by poruchy v tamější ekonomice a patrně by odhalil její slabiny.

Krize zatím pomohla

Globální finanční krize zkrátka americké ekonomice zatím spíše pomáhá. Nestabilita ve světě přilákala americké i zahraniční investory do USA, což pomáhá udržovat vysoké kurzy akcií na tamní burze. Rostoucí poptávka po amerických vládních dluhopisech zvyšuje jejich cenu a splácení státního dluhu je pro Washington levnější.

Ceny dováženého spotřebního zboží z Asie díky devalvaci asijských měn výrazně poklesly. Hospodářská krize v Asii a Japonsku ale znamená především pokles cen zdrojů: cena ropných surovin a chemikálií spadla v USA za posledních osmnáct měsíců o 43 %. O čtyři procenta se snížily ceny dovážených zemědělských produktů a potravin. To vše může vadit americkým producentům ropy a potravin, ale pro spotřebitele je to výborná zpráva.

Nižší ceny dováženého zboží znamenají rovněž nižší inflaci, která s sebou nese nízké úrokové míry, levnější investice a také levnější hypotéky na koupi rodinných domků.

Přestože jsou USA největším vývozcem na světě, činí export dosud pouhých 11 % amerického HDP. Největšími obchodními partnery zůstávají Kanada, Mexiko a Evropská unie. Tyto země nejsou postiženy globální finanční krizí tolik jako asijské země či Brazílie.

Jakkoli je americký růst možná financován nafukující se bublinou na tamější burze, je důležité vědět, že v žádném případě nejde pouze o bublinu. Američané jsou velmi úspěšní v zavádění nových technologií, návratnost investic je největší na světě a produktivita práce utěšeně roste.

Sami v supermarketu

Nelze vyloučit, že se pesimistické scénáře znovu nevyplní. Co když americké hospodářství bude dále růst, zatímco zbytku světa se nebude dařit? Co se vlastně stane? A stane se vůbec něco? Pokud budou Američané jediní, kdo „zůstane v supermarketech, zatímco zbytek světa bude sedět doma“, pak je jisté, že americké dovozy (především dovozy spotřebního zboží) dále porostou, ovšem objem amerického vývozu bude klesat. To nutně způsobí růst schodku americké obchodní bilance, který se může vrátit k rekordním číslům z poloviny 80. let.

Proto americký viceprezident Al Gore v Davosu upozorňoval, že Amerika nemůže být „dovozcem poslední instance“. Hospodářský růst v ostatních zemích je podle Gora nutný k tomu, aby se globální finanční krize roku 1998 nestala světovou obchodní krizí roku 1999. Gore se tedy obává růstu protekcionistických nálad v americké i světové ekonomice. Proto se Clintonova administrativa snaží prosadit snížení cel v oblasti zemědělství, proto tlačí na zahájení nového kola globálního vyjednávání o snižování sazeb na půdě Světové obchodní organizace (WTO). Jenomže zatímco Američané oprávněně kritizují Evropskou unii v případě dovozu banánů, jejich vlastní výrobci oceli se stále hlasitěji domáhají ochranářských opatření a stále více kongresmanů na to slyší. Pokud roste obchodní deficit, bude agendu svobodného obchodu politicky stále těžší prosadit.

Tím se dostáváme k důležitému bodu. Otázkou je, zda schodek v zahraničním obchodu pro USA vůbec znamená ekonomický problém, nebo jde pouze o populistickou kartu, kterou zvedají politici pod tlakem odborů či některých firem. Americký schodek se totiž vyrovnává přebytky v bilanci služeb a kapitálu (zahraniční investoři investují do amerických dluhopisů, akcií a nemovitostí). A i kdyby se celková bilance dostala do minusu, znamenalo by to pouze tlak na pokles kurzu dolaru a hledání nové rovnováhy. Pokles dolaru přitom nemusí být dramatickým krachem, ale může jít o malou korekci, kterou většina Američanů nepocítí.