Stivín je Stivín... je Stivín?

Stivín - čepice. To je základní asociační vazba těch, kteří u nás znají jazz zdálky. Trochu zasvěcenější posluchači reagují vlastně jen jinými slovy: Stivín - ten, od něhož nelze čekat nic nového. Jazz v českém veřejném povědomí vůbec reprezentují ustálené algoritmy: jedním je flétnista s kšiltovkou, druhým exaltovaná hravost Jany Koubkové, část laiků pak ještě ví o holomócké lyrice Emila Viklického. Zvláštní obraz žánru, jehož prvními rysy jsou proměnlivost a neustálý pohyb. Jiná věc je, že tvůrčí strnulostí a vstřícností k vlastnímu ustálenému obrazu si výše uvedení o svou plakátovou pozici koledují.

Akrobat s jedním číslem

Flétnista a saxofonista Jiří Stivín je na tom dnes asi jako herec Miroslav Donutil: nemá-li mimořádný důvod, hraje nakonec vždycky stejně. V průběhu let se ustálil do razítka, které tiskne pořád týž obrázek: melodické swingující figury, široký rejstřík tónu od klasického po bizarní přefuky, trocha historické inspirace uprostřed improvizování, pravidelný hudební humor včetně vrnění a zpívání skrz flétnu, posléze pak lehce exhibiční gradace se zběsilým zrychlováním - zvukový obraz závodníka v zašmodrchávání motouzu. Technicky vše na výši, byť s předvádivostí cirkusáka. Ironické je, že právě se Stivínem, rozkročeným mezi vážnou hudbou, jazzem a dávným kameramanstvím, se pojí punc renesančního člověka: ano, ale zacykleného v jediném řezu všestranností. Ohlas, zvlášť povrchní, tu přichází úměrně s tím, jak dobře se taková…