Rudá záře nad Prahou

Zdejší demokratická scéna přinesla nové překvapení: deset let po svém úprku od moci se opět derou nahoru komunisté. K jejich návratu dochází paradoxně ve chvíli, kdy už měl být podle všech předpokladů vliv Gottwaldových vnuků minimální. Po loňském volebním fiasku republikánské strany zůstali komunisté se svými čtyřiadvaceti mandáty jedinou extremistickou silou parlamentu. Sociálním demokratům zakazuje jakoukoliv spolupráci s KSČM čtyři roky staré usnesení bohumínského sjezdu a ani ostatní parlamentní strany - ODS, KDU a Unie svobody - samozřejmě nechtějí mít s naší ultralevicí nic společného. Přesto už vůdce komunistů Miroslav Grebeníček národu vzkázal, že se jeho strana nejpozději do deseti let vrátí do vlády. Program pro vládnutí už má hotový: zachránit zemi před katastrofou. Má to ale háček. Podle Grebeníčka začala katastrofa listopadem 1989.

Matulka vyvažuje

Přes neskrývaný záměr strany vrátit zemi do totalitních poměrů akcie KSČM na politické burze rostou. V poslední době poslanci této strany podrželi (spolu s lidovci) Zemanův kabinet při hlasování o rozpočtu na letošní rok. A vzápětí se jim dostalo uznání: poprvé od listopadu 1989 zasedne komunistický delegát ve vládní komisi, která má řešit vztahy mezi církví a vládou. Jmenování Dalibora Matulky sice rozhořčilo katolickou církev natolik, že se nehodlá práce komise účastnit, ministr kultury Pavel Dostál ale trvá na svém. „Jsou to zástupci ateistů,“ vysvětluje, proč šel do otevřeného sporu s církví kvůli představiteli partaje, která tady čtyřicet let brutálně potlačovala jakýkoli náboženský život. Pro Dostála je ovšem Matulka nadále „odborníkem požívajícím úctu ve všech poslaneckých klubech“. Tak to alespoň ministr minulý týden sdělil komunistickým Haló novinám, které jej na oplátku nazvaly „skutečným demokratem“. Ostatně Dostál svým výrokem o všeobecné úctě k extremistům nepřehání: všechny pravicové strany na radnicích od Českých Budějovic přes Děčín a Hradec Králové až po Vyškov prodávají místa v městských radách za podporu svých starostů.Stále vřelejší vztahy ke komunistům dokumentovali sociální demokraté znovu minulý týden, když přemlouvali prezidenta Havla, aby na plánovanou schůzku politických stran na Hrad přece jen pozval i zástupce KSČM. Havel znovu odmítl a Miroslav Grebeníček mu v reakci na to vzkázal, aby si vzal příklad z premiéra: Miloš Zeman prý s jeho stranou otevřeně a seriózně jedná delší dobu. A Zeman se proti jeho výroku nijak neohradil. Minulý čtvrtek pak Grebeníček přímo vyzval Havla k rezignaci, neboť je prý „politickým rasistou“.

Legitimní partner

Přes to všechno ale sociální demokraté neradi slyší, že se jim pomalu daří komunistickou stranu legitimizovat a učinit z ní málem plnohodnotného hráče na politické šachovnici. „To je nesmysl. Komunisté se legitimovali svou prací v parlamentu,“ rozčiluje se nad podobnou otázkou třeba ministr Dostál.

Spolu s často opakovaným argumentem, že komunisté prostě zastávají zájmy deseti procent voličů, a proto je není možné ignorovat, vyvstává otázka, kdy sociální demokraté usoudí, že je škoda tak schopného a „legitimního“ partnera s řadou „odborníků“ nechat bez povšimnutí, zruší svou bohumínskou rezoluci a přiberou komunisty rovnou do vlády.

Jedno vysvětlení taktiky Zemanovy strany nabízí místopředseda poslaneckého klubu Lubomír Zaorálek: „Do vlády je samozřejmě nechceme. Mnohem zajímavější je donutit je, aby se znemožnili a aby jejich voliči postupně pochopili, že jsme to právě my, kdo reprezentuje tu správnou cestu.“ I jiní významní sociální demokraté další vstřícné gesto vůči komunistům nečekají. „Hlasy o tom, že bychom mohli na sjezdu revidovat Bohumín, jsem neslyšel,“ tvrdí místopředseda vlády Egon Lánský. „Pokud ale pracují ve výborech a ve sněmovně, je to dobře, neboť se tak kultivují.“ V sociální demokracii existuje křídlo kolem místopředsedy Senátu Ivana Havlíčka, které prosazuje zrušení bohumínského embarga, podle všeho ale zatím nemá na sjezdu šanci přehlasovat zbytek delegátů. A navíc - i kdyby se tak skutečně stalo, hypotetická vláda ČSSD s KSČM by ve sněmovně disponovala pouhými 98 mandáty. Vedle ODS a US nejsou takovou administrativu ochotni tolerovat ani lidovci. „S komunisty se nesmíříme za žádných okolností,“ říká rozhodně úřadující předseda strany Jan Kasal. „Pokud by mne strana donutila k opaku, což je podle mne nereálné, odešel bych z politiky.“

V kontextu způsobu, jakým se dnes v Česku dělá politika, už nepřekvapí, že k touze ujmout se vládní zodpovědnosti se nehlásí ani sami komunisté. Jak říká jejich místopředseda Miroslav Ransdorf: „Spolupráce se socdem teď není na pořadu dne.“ Sám předseda Grebeníček nehodlá svou vládní vizi nějak dále vysvětlovat. „Na vás rozhodně čas nemám,“ křičí při poklusu kuloáry sněmovny.

Patnáct minut komunistické slávy se tedy na první pohled jeví jako zbytečně nafouknutá bublina. V parlamentním zákulisí se ovšem už nějakou dobu přetřásá varianta, při níž by se „vlk najedl a koza zůstala celá“. Zdánlivě vypadá naprosto nesmyslně a všechny klíčové postavy zainteresovaných parlamentních stran nad ní kroutí hlavou. Fígl údajně spočívá v tom, že šest komunistických poslanců vstoupí v „náhlém prozření“ do klubu ČSSD. Strana je naoko označí za renegáty a možná koalice sociálních demokratů a lidovců dosáhne nadpoloviční většiny. Za to pak dostanou komunisté odměnou třeba křeslo místopředsedy sněmovny. Tato varianta vypadá skutečně hodně divoce: skoro úplně stejně, jako před rokem možnost pragmatické dohody ODS a ČSSD.