Díky, Olafe Láfko

Ve středu minulý týden zvedlo sto dvacet čtyři poslanců ruku pro zákon o svobodném přístupu k informacím. Zdá se tedy, že po devíti letech bude o další kus rozšířen prostor svobody, který se otevřel na konci roku 1989. Osud zákona má teď v rukou Senát, který jeho přijetí loni v červnu o dva hlasy zablokoval. Odmítnutí vzbudilo tak velké pohoršení, že je vyplašení senátoři začali vysvětlovat svou velikou starostí o kvalitu předlohy a zaručili se, že předloží svoji - vysoce kvalitní - verzi. Slib splnili potud, že nabídli návrh, který se naštěstí původním záměrům neprotiví. De facto je až na detaily stejný.Že zákon máme, je zásluha především bývalého poslance Oldřicha Kužílka (dnes Olaf Láfka v Rádiu Limonádový Joe) a současného senátora Michaela Žantovského. Tito zákonodárci předvedli, že jsou normy, které nemusí, nebo dokonce ani možná nemůže připravit exekutiva. Čtyři roky po přijetí ústavy čekali, stejně jako mnoho dalších lidí, kdy vláda se zákonem přijde, a najednou jim došlo, že nejspíš nikdy, protože takové upřesnění není v jejím zájmu. Napsali jej tedy sami a jejich návrh pak vzal za svůj Tošovského kabinet (navzdory tomu, že vyjádření byrokratů z většiny ministerstev k předloze byla zdrcující a lze je shrnout do jediné klasicky úřednické věty: nejde to).Kužílek se Žantovským udělali něco docela neobvyklého: ujali se práce, na kterou mají ministerstva stáda legislativců. Oba ukázali, že má smysl něco dělat, za něčím jít, angažovat se i jako jednotlivci, jinými…