Paddy Ashdown překvapil 20. ledna britskou politickou scénu: oznámil, že za pět měsíců odstupuje ze svého jedenáctiletého vedení třetí nejvýznamnější politické strany, liberálních demokratů. Ač liberálové nevládli samostatně od první světové války, Ashdown zaznamenal slušné skóre - třeba 45 poslanců z celkových 659 v posledních volbách (1997), což je jeden z největších úspěchů strany od konce války. Ashdown byl také (spolu s dalšími svými kolegy) jmenován do vládní komise, jež se zabývá ústavní reformou. Jeho nominace je zajímavá, neboť labouristé a liberální demokraté nevytvořili koalici, i když Blair pozval Ashdownovy zástupce ve jménu „nové konstruktivní politiky“ na jednání, která jsou obvykle vyhrazena vládním ministrům. Ve světle tohoto vývoje a volebních úspěchů se mnoho lidí ptá: Proč Ashdown opouští stranu v jejím zenitu?
Když vítěz bere vše
Ashdown prohlásil, že jen zřídka má politik šanci odstoupit, aniž by byl „odejit“ nebo donucen rezignovat, ale veřejnost se stále podivuje jeho rozhodnutí. Budoucnost liberálních demokratů se stala spornou otázkou i mezi samotnými straníky a tato situace se ještě zostří v boji o vedoucí pozici. Nový lídr bude zvolen členskou základnou, která není v britském kontextu typická: jde o politické puristy, kteří vstoupili do strany, jež má jen málo možností ovlivnit politiku na národní úrovni. Britský volební systém byl popsán jako „vítěz bere vše“, ve kterém dominují dvě hlavní politické strany. Například…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu