Křeč a smysly

Téma vztahu Arthura Rimbauda a Paula Verlaina je natolik přitažlivé i mimo oblast literární historie, že se prosazuje vlastní silou i v diskutabilním pojetí koprodukčního filmu Úplné zatmění režisérky polského původu Agnieszky Hollandové (nar. 1948). V průřezu touto pověstnou šestiletou eroticky vypjatou „známostí“ se film vlastní básnické tvorby dotýká pohříchu jen zvnějšku, nevstupuje dovnitř tvůrčího procesu, a už vůbec básně nijak netlumočí. Jinými slovy: životopisná rekonstrukce ve filmu jde po jevovém povrchu, v soustředění výlučně na intimní sféru, obnaženou jako živá „surovina“. Fenomén básnictví jako životní postoj zobrazila Hollandová v podobě zpupného (Rimbaud) či rozervaneckého (Verlaine) bohémství, bez zvnitřnělého prožitku obvykle protrpěného tvoření (pomineme-li pár krátkých scén ukazujících manuální sepisování básní). Dlužno poznamenat, že záměrem Hollandové ani nebyl niterný psychologizující vhled do individuálního sváru umělce s nedovolenou vášní, nezajímal ji prvořadě ani mravnostní odsudek konzervativní společnosti a z toho pocházející osobní tragika, jako tomu bylo v případě jiného slavného literáta-homosexuála Oscara Wilda v kultivovaném, po anglicku střídmém filmu Oscar Wilde (1997, rež. Brian Gilbert). Úplné zatmění chce být naopak emocionálně strhující zprávou o vzájemně ničivém vášnivém vztahu dvou výjimečných jedinců v úzce tělesném smyslu. Co film určuje a prostupuje, je tělová (senzuální) vnímavost jako opačný pól k reflexi duše. Podstatou…