Naštěstí jsme si vždycky věřili

KAROLÍNA BOUBLÍKOVÁ (85), rozená Matějková, se narodila v Běšinech u Klatov. Vystudovala střední obchodní školu, od roku 1935 pracovala jako účetní v pražském nakladatelství Vyšehrad. Její muž bojoval za války v naší zahraniční armádě a ve francouzském odboji, po návratu ho v roce 1949 komunisté odsoudili ke dvaceti letům vězení za „velezradu“. K. Boublíková zůstala sama s malým dítětem, živila se jako uklízečka, pomocná síla, sekretářka apod. Měla štěstí jako málokdo: manžel se po 12 letech vrátil, a žili spolu ještě 35 let.

Jak jste se s vaším mužem seznámili?

Znali jsme se od vidění, z vlaku, z tancovačky a tak. Byli jsme oba ze Šumavy, ze stejné vesnice. František studoval práva v Praze a občas dojížděl domů. Měl o mě zájem, ale já o něj zpočátku moc ne, nějak se mi to nezdálo. Pak mě ale pozval na návštěvu do Prahy. Proběhali jsme snad všechny památky a místa, která stojí za to. Když mi tak v roce 1935 napsal, že by mi mohl v Praze sehnat zaměstnání, moc jsem neváhala. Bydlela jsem u tety a pracovala na Karlově náměstí. František mě ráno vyprovázel do práce a pak zase vyzvedl. Trávili jsme spolu všechen volný čas. Jenže pak přišli Němci. Pamatuji si dodnes, jak jsme stáli 15. března 1939 na ulici a kolem projížděla vojenská auta. Bylo nevlídno, sněžilo, tiskli jsme se k sobě. A František do toho řekl: "Karolíno, promiň, ale já musím pryč. " Za pár týdnů odešel, a já o něm celou válku nic nevěděla. To čekání bylo…