Paměti zavržené heroiny

Knihu, jejíž titul zastupuje jméno a příjmení autorky, bychom mohli nazvat jako svého druhu občanskou výpověď, zahrnující potažmo i herecké paměti. To, že v nich Vlasta Chramostová (1926) „šlápla do vosího hnízda“, bylo pro ni nezbytností. Těžko ji lze podezírat z vedlejších pohnutek či z vyřizování kuloárních účtů. Odhalováním jistých faktů usvědčuje nejprve sebe, a pak i druhé. S plným vědomím, že žihadla vosího roje nejvíc pobodají ji samotnou.

Mea culpa

Ve zdejších poměrech nebývá zvykem hlásit se ke svému selhání, jímž bezpochyby „spolupráce“ se Státní bezpečností je. Výjimkou není ani případ Chramostové, i když právě ona se příliš neosvědčila, protože nedenuncovala a nikoho nepoškodila. Dotvrzuje to přiložená dokumentace četných strojopisů ze svazku označeného krycím jménem Klára; věru nepříliš zdobná fotografická příloha hereckých memoárů. Na faktu samotném to ovšem zajisté nic nemění. Zveřejnění svého jména v pověstných Cibulkových seznamech uvádí herečka jako v pořadí třetí fatální ránu v životě. Zvláště poté, co byla kvůli politickému přesvědčení na vrcholu kariéry postižena zákazem a absolvovala téměř třicetiletý „dištanc“. Tehdy se dostala do záznamů naopak jako oponentka moci. Letitá absence na divadle a „protistátní“ disidentská aktivita jako by dávným cejchem byly naráz znehodnoceny. Utajená fakta na papíře z minulosti nabyla větší váhy než komplexní životopis. Chramostová si nenalhává, že by ji alternativní tvůrčí aktivita v…