Limit majestátu smrti

Smíří úcta k majestátu smrti alespoň na chvíli někdejší soky či nepřátele? Překousnou vzájemnou nenávist, i když jde o strůjce největšího krveprolití v Evropě od druhé světové války? Pohřeb chorvatského prezidenta Franja Tudjmana napověděl o dnešním Balkánu snad více než řada prognóz či analýz. A dost možná, že nejenom o Balkánu. Poprvé zemřel lídr postjugoslávské republiky, nota bene lídr, který k rozpadu Jugoslávie značnou měrou přispěl, který tomuto rozpadu pomohl vtisknout brutální charakter. Jen pošetilec by čekal omluvy či smiřování, ale přece jenom… Nicméně žádná senzace neproběhla, k Tudjmanově rakvi se nedostavil nikdo z těch, kteří před deseti lety měli moc válku rozjet, nebo jí zabránit. Poprvé od rozpadu Jugoslávie se konal v Záhřebu státní pohřeb exjugoslávského prezidenta. A jak už to při státních pohřbech bývá, ideologie i resentimenty jdou stranou. Co jsme si, to jsme si, před smrtí jsme si všichni rovni. Koneckonců nebýt státních pohřbů, kdo ví, jak by se vyvíjela poslední fáze studené války. Ronald Reagan v žertu prohodil do - zdánlivě vypnutého - mikrofonu, že „právě začíná jaderné bombardování Ruska“, bez veškeré legrace prosadil program „hvězdných válek“, o Sovětském svazu hovořil bez skrupulí jako o „říši zla“, ale na státní pohřby lídrů svého arcinepřítele posílal viceprezidenta Bushe. Pro upomínku: v listopadu 1982 Brežněv, v únoru 1984 Andropov, v březnu 1985 Černěnko. Jak jinak poznat budoucí partnery, vposledku Michaila Gorbačova? Tato…