Co nás čeká

Až rok 2000 dorazí do londýnského Greenwiche, bude se slavit v nedalekém Domě tisíciletí. Tato nesmírně nákladná stavba symbolizuje Blairovu touhu vidět Británii jako světovou velmoc, i když zub času, který se měří v blízké observatoři, nahlodal její schopnost financovat svou pozici ve světě.

Mikrokosmos britství

Lze hovořit o celé generaci britských politiků, kteří chtějí oživit minulý význam země. Na nerovnováhu v britských cílech a možnostech poukazují většinou lidé zvenčí, což ale zase signalizuje Britům, že onu kritiku nemusí brát vážně. Letos v únoru německý ministr kultury Naumann prohlásil, že Británie vnímá sama sebe pouze brýlemi vítězství ve druhé světové válce. Něco na tom je. Británie si nárokuje velký podíl slávy sama pro sebe, ač byl triumf zaplacen ruskou krví a americkým zlatem: citlivost žijících veteránů k této otázce znemožňuje pravdivější hodnocení, což má špatný vliv na psýchu národa. Londýn si z války nárokuje i zvláštní vztah s USA. Výsledkem je, že Británie nevnímá geopolitickou nevyhnutelnost Evropy. Aby obhájila své stálé křeslo v Radě bezpečnosti OSN, hraje roli světové velmoci, a aby obhájila historickou pozici síly, posílá vojáky do válek od Perského zálivu po Kosovo. Británie vede Pluk rychlého nasazení NATO, má vlastní jaderný arzenál, ale v ukazatelích kvality života stále pokulhává za některými zeměmi OECD. Ve válce porazila Německo a Japonsko, ale v míru s nimi v lecčems prohrává. Britové se nedívají do zrcadla…