Taky jeden film

Člověk s jistou diváckou zkušeností si už musel všimnout, že řadu českých filmů posledních let lze řadit do kategorie jevů či úkazů. Víc než o vlastním předmětu sdělení (o čem to je) dumáme, jaká podivnost to z tvůrce vysublimovala, jaké prožitky a vlivy asi takový výron utvářely. Zkrátka: kde se vzal a k čemu vlastně je? Vezměme si poslední příklad tohoto příznaku (nebo přízraku), barevný a dovádivý film Eliška má ráda divočinu režiséra Otakára Schmidta. Souvisle o něm mluvit lze těžko. Něco se před divákem stále míhá, kroutí a brebentí, rytmicky kmitá nebo jen tak vozembouchovsky klátí. Aktéři vybuchují pro nic za nic smíchy nebo někomu spílají, ale čert aby se v těch pestrých skvrnách vyznal. Těžko říci, zda měl film scénář, nejpravděpodobnější bude, že jich měl několik různých a scény se z nich vybíraly losem. Nic tam nenavazuje na něco, všechno je nahodilé, snad jediná věta se tam nepronese s lidsky sdělitelným obsahem. Stále slyšíme smích, ale humor dokonale absentuje: je nahrazen chechtáním. Erotika je zaměněna za vystrkování jazyka, oliz retu a ustavičné hekání jedné herečky. Když je obzvlášť zle, tak se „dialog“ překryje rytmizovaným šumem, takže není nic slyšet. Místy až totální nuda se v nejlepších chvílích přeruší erupcí snad ani nepředstírané hysterie všech zúčastněných, ale pak se zase hysterici zklidní a metráž se unyle sune dál. Jsou tam sice jakési figury, jež ztělesňují známí a vysoce frekventovaní herci, ale jejich role je schopen přebrat třeba pudink…