První z jezdců Apokalypsy

Zemřel chorvatský prezident Franjo Tudjman. Co zbylo po tomto velkém státníkovi a ještě větším vizionáři? Samostatný stát, jistě, ale jeho velký sen - chorvatská společnost, ve které se všechny vrstvy obyvatel sjednotí pod praporem (Tudjmanova) národního programu - skončil v troskách. Chorvatsko je po 10 letech jeho vlády rozdělené jako nikdy. Bývalí partyzáni se neusmířili s bývalými ustašovci. Chorvati z Hercegoviny si nerozumí s Dalmatinci, ti zase nemohou přijít na chuť Istrijcům, ty zase nesnášejí Chorvati ze slavonských rovin. Velká utopie se ztratila v moři korupce, nepotismu, arogance a Tudjmanova mesiášského komplexu. Tudjman skončil, opuštěn skoro všemi až na úzkou vrstvu těch, kteří mu vděčí za obrovskou moc. Poslední týdny jeho života připomínaly ve zkarikované podobě Stalinův a Maův konec: Úzkostlivá touha nemoc utajit, tvrdý boj jednotlivých frakcí jeho státostrany a nakonec dokonce jakýsi dopis, ve kterém měl vedení strany přenechat místopředsedkyni Ljerce Mintasové-Hodakové. Odešel bez většího zájmu obyvatelstva. Už ani státní televize nedokázala přinést záběry více než několika desítek lidí, modlících se za jeho zdraví. Častější jsou názory zaznívající na odborářských demonstracích: "Lidé jsou připraveni vzít zbraně, které jim zbyly, a táhnout na Záhřeb. " Ty se k prezidentovi buď nedostaly, nebo je nechtěl slyšet. Zůstal věrný představě Chorvatska coby nejúspěšnější země někdejšího východního bloku. Na rozdíl od této vize je skutečné Chorvatsko plné…