Není vražda jako vražda

Českobudějovický soud odsoudil protikomunistického odbojáře Oldřicha Unčovského k osmi letům žaláře za padesát let starou vraždu. Unčovský chtěl v roce 1949 odejít na Západ a s sebou nesl dokumenty o ilegálních aktivitách stejně smýšlejících lidí. Během útěku jej zadržel příslušník SNB. Vzhledem k hrozbě, že pašované informace přinesou smrt řadě osob, Unčovský příslušníka během eskorty zastřelil pistolí, kterou jeho věznitel při prohlídce přehlédl. Na dalším útěku byl ovšem znovu, tentokrát definitivně, zatčen a později nafasoval dvacetiletý trest. Ve vězení si odseděl dvanáct let. Po pádu železné opony požádal o rehabilitaci, ale krajský soudce Pavel Šilhavecký mu místo ní před dvěma týdny naložil osm let tzv. zbytkového trestu. Šilhaveckého verdikt stojí v ostrém rozporu s tím, jak jeho kolegové soudci až dosud střelbu na zadrátované hranici pojednávali. Rozdíl je možná způsoben faktem, že zatím ve všech případech vždycky tiskl spoušť uniformovaný strážce socialismu, zatímco mrtev k zemi padal tzv. narušitel. Polistopadová česká justice to považuje za služebně správný postup a podle toho také vypadají rozsudky. Ukázkou může být případ Václava Smejkala, pohraničníka, který po okupaci v roce 1968 zastřelil svého dvacetiletého kolegu z hlídky při pokusu uprchnout přes hranici do Rakouska. Když před dvěma lety konečně věc skončila před soudem, dostal Smejkal za dobrou trefu od soudce Jiřího Bernáta jeden a půl roku podmíněně. Nebyl přitom samozřejmě trestán za smrt…