NADA GOVEDARICA (50) se narodila u Sarajevu. Na tamní filozofické fakultě vystudovala srbochorvatštinu a jugoslávskou literaturu. Poté učila na gymnáziu. V listopadu 1992, v době války v Bosně, se spolu se svým mladším synem Goranem dostala do posledního konvoje, který unikl z obklíčeného Sarajeva. Tři sta padesát matek s dětmi z konvoje bylo poté přijato v ČR. Nada zde pracovala jako uklízečka a sanitářka, nyní je zaměstnankyní Slovanské knihovny při Národní knihovně v Praze. Je rozvedená, má dua syny.
Jste ze Sarajeva, prožila jste v něm kus života i počáteční měsíce války v roce 1992. Kde se v tomhle multietnickém městě najednou vzalo tolik násilí?
To je pro mě samotnou dodnes záhada. Vzpomínám si na první okamžiky, kdy začalo být ve městě znát napětí. Začátkem roku 1992 se najednou tu a tam objevovaly poplašné zprávy, třeba že ve škole nebo na poště je uložena bomba. Zdálo se mi, že to bylo záměrné - vyvolat v obyčejných lidech pocit nejistoty, strachu, rozdělení. My jsme byli do té doby národnostně nevyhranění a dodnes to pro mě není podstatné. Byli jsme Jugoslávci, Bosňané, a jestli byl někdo Srb nebo Muslim, bylo jedno. Vůbec jsme si nedokázali představit, že by tzv. etnické problémy mohly rozpoutat rozsáhlý konflikt.
Jak se to tedy stalo?
Pro to se těžko hledá nějaké jednoduché vysvětlení. Podle mě se dostane k moci nějaký fanatik, jako třeba Radovan Karadžič, který si léčí mindrák. Pustí…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
