Mašínové nebyli vrazi
Opakování nesmyslného seriálu o majoru Zemanovi a rozhovor s Otou Rambouskem (Vrazili jsme nohu mezi dveře, Respekt č. 47/99) ve mně vyvolaly potřebu vyjádřit se veřejně ke kauze „bratři Mašínové“. Mám pocit, že nelze onu kauzu posuzovat nějakými vypreparovanými právnickými teoriemi. Musí být posuzována v časových a morálních souvislostech. Příběh se udál v době nejhrubšího teroru komunistické zvůle. Bylo možno se mu buď postavit zase jen silou, anebo se přizpůsobit (což jsme bohužel udělali takřka všichni). A jestliže byl komunistický režim protiprávní, nelze činy spojené s bojem proti němu posuzovat suchými teoriemi právní vědy. Je sice pravda, že v rámci marného pokusu bratří Mašínů a jejich skupiny o svržení teroristického režimu došlo k usmrcení několika osob, podle mého soudu to však nelze považovat za vraždu, nýbrž pouze za neúmyslné zabití. Padlí na válečných bojištích také nejsou pokládáni za zavražděné, ale za zabité. V tomto případě nešlo v podstatě o nic jiného. Komunisté vyhlásili programově válku všem občanům vlastního státu („kdo nejde s námi, jde proti nám“) a nepřítele bylo nutno jménem tzv. revoluce zlikvidovat. Naopak lidi zlikvidované komunistickým režimem bychom měli právem pokládat za zavražděné, protože komunisté měli řádně promyšlený a propracovaný systém vraždění, založený za třídní nenávisti. Zabití v příběhu bratří…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu