Marka za pět korun

Kdy se budeme mít už konečně tak dobře jako oni? Neodbytná otázka, která od konce socialistického ráje a následného procitnutí leží v hlavách drtivé většiny středo- a východoevropských rodin a vhání neklid i do řad obyvatel České republiky. Češi se víc než kdokoliv jiný považují za „nespravedlivě chudé“. Podle pověsti jsme mezi bohaté Evropany přece patřili už před válkou a měli bychom mezi ně logicky patřit i nyní. Záchranným kruhem z postkomunistického močálu se zdá vstup do Evropské unie. Tam přece na rozdíl od nás vládne blahobyt. Pomiňme nyní skutečnost, že přijetím do ní bychom své sebevědomí povzbudili hrdým označením Evropané, při cestě na Západ by nás už neotravovala hraniční policie a při patřičné dávce šikovnosti našich vyjednávačů bychom mohli bez problémů pracovat a studovat všude od Finska po Portugalsko. Otázka, zda Unie může vůbec splnit naději Čechů na lepší životní úroveň, nemá ale jednoznačnou odpověď.

Mr. Sony, Mrs. Mazda

Levicoví politici rádi připomínají, že podle statistiky si nyní Češi vydělávají v průměru přibližně stejně jako před deseti lety v éře reálného socialismu. Suchá řeč statistických čísel skutečně tvrdí, že za svou výplatu koupíme stejné množství zboží jako za Husáka, s reálným životem ale nemá mnoho společného. Za komunistů jsme si díky mocensky promyšlené dotační a cenové strategii ústředního výboru mohli koupit dostatek levného jídla, uniformní panelákové bydlení, víkendové chalupy, později i lidový vůz…