Legenda o blahoslavené Lucii Bílé

Političtí komentátoři jsou také lidé s hormonálními pochody; i oni mají své vrtochy a mužské preference, které se čas od času nezadržitelně vyderou na povrch a dají o sobě pozoruhodně vědět. V hlavách některých z nich už nějakou dobu krouží jako femme fatale zpěvačka Lucie Bílá, do níž si projektují bůhvíjaké potlačované touhy, jež legračně maskují bájením o její celospolečenské spasitelské roli. Delší čas se tato nemoc středního věku drží jinak soudného analytika sovětských a postsovětských poměrů Jefima Fištejna, který s Lucií Bílou dokonce sepsal konfesijní knihu; nyní naplno propukla u komentátora o generaci mladšího, Bohumila Pečinky. Jeho vyznání, otištěné v předminulém čísle týdeníku Reflex, se jmenuje Zvláštní fenomén Lucie Bílé a je opatřeno sugestivně se tázajícím a hrůzu nahánějícím nadtitulkem: Stane se z bývalé rockerky česká Matka Tereza?

Bílá paní Perchta

Nevíme sice nic o tom, že by se Lucie Bílá chystala složit řeholní slib a odejít do leprosária, přesto by byl Pečinkův článek dobrým průvodním listem pro vstup do kláštera, po smrti (nejlépe mučednické) pak s menšími úpravami (nějaké ty zázraky) by posloužil jako návrh na beatifikaci. Jeho zřejmě bezděčným předobrazem jsou totiž středověké hagiografické legendy o fantasticky a patřičně nadnesených skutcích světců, kteří se polepšili (L. B. byla nejdřív „rozpustilá rockerka“), začali konat dobrodiní, věnovali se chudým a sirotkům, sloužili Pánu (lehce si dosadíme, o koho se jedná)…