Noční a denní televize

Vedení České televize se minulý týden ocitlo v zóně zesílených otřesů. Pozorovatel přitom poněkud tápe, hledá-li hlavního hybatele: těch psů se na Puchalského seběhla ze všech stran celá smečka a každý si štěká svou. Je tu zájmová lobby filmařů, která si stěžuje na nedostatek zakázek, je tu nátlaková skupina smluvněopozičních poslanců, rozhořčených, že výkrut hlavy jejich předsedy nebyl už čtrnáct dní spatřen veřejností, je tu samotná Rada ČT, jež svému vlastnímu odchovanci otcovsky nařizuje, aby do týdne změnil své návyky a zvyklosti, které ovšem pochytil právě od ní. Všichni si stěžují, že ředitel prý není schopen dostatečně své záměry vysvětlit, což by člověk snad ještě tak nejspíš chápal. Kruhová palba na loveného a honěného ředitele má však především obvyklé vyděračsko-alibistické rysy. V popředí stojí nejasný pocit, že televize je sice pro jistotu vždycky špatná, je však dobrá, plní-li privátní zájmy těch, kdo o ní mají rozhodovat. Řediteli je přisouzeno být vykonavatelem vágních, často protikladných představ, jakýmsi mechanickým homunkulem, sestrojeným podle plánů a tužeb, jež se vzájemně anulují. Takový robot byl experimentálně, na základě jednoduchých testů (slohové práce na téma televize), strčen do funkce, v níž jeho z pružin a převodů sestrojené tělo po čase začalo zadrhávat, cukat, koktat, tu něco popletlo, tam shodilo květináč, šestkrát zopakovalo jeden díl Banánových rybek, zapomnělo vypnout reklamy, prodloužilo zpravodajství tím, že je zkrátí atd.…