Kafka, Kašpárek a hromada suti

K výstavbě a rozvoji města patří i bourání, uvolňování prostoru pro realizaci něčeho lepšího, než k čemu až dosud sloužil. Kdo však je povolán rozhodovat o tom, co je lepší? V ostrých diskusích, které se před sto lety vedly o asanaci historických částí Prahy, hájili staromilci v čele s Vilémem Mrštíkem staré omšelé domy, z nichž se po zrušení ghetta často stala doupata neřesti, zatímco pokrokáři volali po zboření „smrdutých a jedovatých bud, jež jako škeble na pobřeží nalepeny jsou po úpatí Malé Strany“ (Jaroslav Hilbert). Asanace naštěstí postihla jen pravý břeh Vltavy, a unikátní prostředí Kampy a Malé Strany zůstalo zachováno.Bořitelé se dohadují se staromilci neradi. Před nedávnem měli jedinečnou příležitost zbourat omšelou budovu pražského divadla Minor, neboť stála v zahradě Slovanského domu, uzavřeného kvůli rekonstrukci. Původní projekt sice počítal i s opravou divadla, úředníci z magistrátu si však spočítali, že jeho zboření a nahrazení administrativní budovou s vysokým nájemným bude finančně výhodnější. Divadelnímu souboru nabídli jiné prostory, zatím prý sice dezolátní a promáčené, to se však do roka spraví. Prostor k hostování během rekonstrukce poskytlo souboru divadlo Komedie. Veřejnost, včetně té odborné, teatrologické, se o likvidaci dověděla, až když byla vykonána. O tom, zda jsou kanceláře lepší než divadlo, radnice s veřejností nediskutovala. Překvapivě bleskurychlá demolice vzbudila pozornost tisku, ze zúčastněných stran však, jak se zdá, divadlo…