Josef Lux boj o život vyhrál

Novinové titulky přinesly v úterý zprávu, že „Josef Lux boj o život prohrál“. Musela se bolestně dotknout všech, kdo si rodáka z Ústí nad Orlicí vážili jako dobrého člověka i jako politika. Snad je takových lidí v naší zemi většina. Zpráva, že zemřel teprve třiačtyřicetiletý politik, ovšem zasáhla nejen je. Musela dopadnout na každého, kdo si uvědomil, že přes všechny objevy medicíny se ani on sám smrti nevyhne. Právě pro tyto lidi je třeba upřesnit, co se vlastně stalo. Josef Lux věřil, že náš život smrtí nekončí. Kdo z takového pohledu hodnotí průběh nemoci známého politika i jeho přípravy na odchod ze světa, dostal minulé úterý úplně jinou zprávu: Josef Lux v boji o život vyhrál.

Sedlák z Dvořiska

Pamětníci Masarykovy republiky často přirovnávají předsedu polistopadové lidov strany Josefa Luxe k Antonínu Švehlovi, předsedovi strany agrární v desetiletém období po první světové válce. Srovnání je opravdu nasnadě. Oba pocházeli z vesnice, a nikdy svůj venkovský dům - první v Hostivaři u Prahy, druhý ve východočeském Dvořisku - nevyměnili za pražskou rezidenci. Oba působili v československé, respektive české politice zhruba deset let, a oba ji opustili předčasně vinou těžké nemoci. Lux se na rozdíl od Švehly nikdy nestal premiérem, o jeho schopnostech vykonávat takovou funkci ale nikdo ani v nejmenším nepochyboval. Švehla vytvořil velkou stranu, která byla i podle jejích odpůrců hlavním pilířem československého státu. Lux tak velkou stranu neměl, nedokázal ale méně. Jeho zásluhou partaj oslabená kolaborací s komunisty přežila vstup do svobodné doby a již v roce 1992 zajistila potřebnou parlamentní podporu pro pravicovou koalici s občanskými stranami. V listopadu 1997 především zásluhou Josefa Luxe odstoupila po svých korupčních skandálech druhá Klausova vláda, o dva měsíce později pak Lux dohodl parlamentní podporu dočasné vládě premiéra Tošovského. Zkušenost s opoziční smlouvou, která ustavila chaotický menšinový kabinet Miloše Zemana, svádí k tvrzení, že bez Luxových vyjednávacích schopností se Češi nedokážou na normální funkční vládě vůbec dohodnout.Podobně jako v případě Švehlových agrárníků se bude určitě mnohem častěji o lidovcích říkat „Luxova strana“, než Luxe připomínat jako „bývalého předsedu lidovců“. Švehlův model vládnutí převzaly československé strany i po jeho odchodu z politiky v roce 1928, Lux ještě stačil vytvořit čtyřkoalici, která se může stát, když najde vůdce schopného dohodnout kompromis, základem příští většinové vlády. Nutno připomenout, že Švehlův model bez Švehly nefungoval, dnes zatím můžeme věřit, že se Luxův nástupce objeví.

Nemocnice v Seattlu

Dnes je ale jisté, že politické aktivity byly méně významnou částí Luxova života. Josef Lux byl věřícím křesťanem, z principu proto musel považovat za důležitější otázky, které běžnou lidskou existenci přesahují, tedy obecné otázky života a smrti. Přitom se u nás stal prvním člověkem, který souboj s těžkou nemocí sdílel velmi důvěrně nejen se svou rodinou, ale prostřednictvím novinových zpráv a rozhlasových či televizních reportáží s většinou národa. Je příkladné, jak obstál. Začalo to, když s dokonalým sebeovládáním oznámil jednu z nejděsivějších zpráv, kterou může každý z nás dostat: „Lékaři mi oznámili, že mám rakovinu.“ Pokračovalo úsměvy a rodinnou pohodou, kterou dokázal zachovat, jak to jen šlo, v přenosech z nemocnice v Seattlu. Skončilo vzkazem „Nebrečte a usmívejte se,“ který přišel zároveň se zprávou o jeho smrti.Nejen pro křesťany tak Josef Lux ukázal, jak lze nemoci, perspektivě blízkého konce, případně dalším životním tragédiím s úspěchem čelit. Jeho blízcí zřejmě přišli o víc, než si dosud uměli představit. Přitom ale mohou mluvit o štěstí, že měli otce, který zůstane vzorem po celý jejich život. Také lidem, kteří se s Josefem Luxem setkali jen náhodně nebo ho znali pouze z novin či elektronických médií, prospěje, když na něho nezapomenou.