Dopisy

Děkujeme, přemýšlejte!

K výzvě „Děkujeme, odejděte“ jsem se připojil 17. listopadu při slavnostní recepci na Pražském hradě. Za těchto symbolických okolností jsem se plně ztotožnil s jejím étosem i patosem, ačkoli mi text připadal spíše emocionální než věcný. Výzvu jsem chápal především jako projev mravní a občanské odpovědnosti, která má vyvolat společenskou diskusi a reflexi stavu deset let poté. Mnozí politici, kteří zaměnili službu věci veřejné za boj o moc, příznačně interpretovali výzvu „pragmaticky“, jako politický pamflet, jako pokus o svoji defenestraci (Klaus, Zeman), který má zvrátit výsledky minulých voleb. Mají pravdu v tom, že současná mocenská konstelace, včetně hanebného opozičního paktu, vzešla ze svobodných voleb, které jsou základní a nezpochybnitelnou demokratickou institucí. Ve výzvě se objevuje poděkování spoluobčanům, ovšem byli to právě občané, kteří dali této reprezentaci svůj mandát. A nyní nemám na mysli jen zemanovce a klausovce, ale i komunisty. Ještě truchlivější je potom fakt, že proti vší logice si smluvní strany udržují stále vysoké preference, a komunistům nadto hrozivě rostou. Na otázku ve výzvě „Co se stalo, že nám vládnou takoví lidé?“ musíme tedy smutně odpovědět: Takové si zvolil tento národ, a zdá se, že napříště může být ještě hůře. Jakkoli frustrující jsou nynější mocenské hry, ještě nebezpečnější mi připadá rozšiřující se bolševický svrab, který účinně parazituje na této nečistotě. V tomto smyslu považuji za…