Zklamaní a pobouření

Kdyby záleželo na aktivitě ústavních institucí od prezidenta přes vládu, parlament až k politickým stranám, zůstaly by oslavy deseti let svobody pouze u kladení kytiček na Národní třídě. Naštěstí je zastoupili dnešní a „listopadoví“ studenti. Společnost 89 v čele s listopadovým vůdcem Janem Bubeníkem zařídila na Pražském hradě za účasti všech světových lídrů konce osmdesátých let debatu „Deset let poté“, přímo přenášenou největší světovou zpravodajskou televizí CNN, řadu veřejných debat a dokonce i sobotní lidové oslavy na Václavském náměstí. Dnešní studenti rovněž pořádali debaty, koncerty a průvod Prahou. Výsledkem nebyla pouze důstojná oslava výročí revoluce, ale i spontánní diskuse o současných poměrech.

Předehra filozofů

Vzpomínkový týden zahajuje v úterý 16. listopadu debata s šesti vůdci studentské stávky z let 1989 - Monikou Pajerovou, Janem Bubeníkem, Vlastimilem Ježkem, Martinem Mejstříkem, Markem Bendou a Pavlem Žáčkem - a se dvěma zástupci Akademického klubu, kteří v únoru 1948 protestovali proti komunistickému puči. Do auly pražské filozofické fakulty na ně přišlo šest set současných studentů. „Příjemně nás to překvapilo. Původně jsme očekávali, že přijde maximálně pár desítek zvědavců,“ pochvaluje si moderátor setkání a student filozofie Petr Koura. Při dvouhodinové debatě nikdo z řečníků neopomněl dodat, že i dnes je co napravovat a proti čemu protestovat: „Deset let poté jsme ve společnosti svědky série monologů, místo toho aby se vedl rozumný dialog. Zkusme se znovu poslouchat a najít argumenty proti komunistické straně, která nás opět dohání,“ zakončuje své úvodní vystoupení Monika Pajerová.

Současné poměry nekritizuje pouze poslanec za ODS Benda, který se také stává terčem většiny dotazů. „Když mají komunisté dvacet procent, je to svinstvo. Nebezpečí je ale především v tom, že v ODS a ČSSD jsou lidé, kteří myslí bolševicky. Proto vás prosím, pane Bendo, hlídejte komunismus ve vlastní straně,“ zní z balkonu reakce na Bendovo prohlášení, že s komunisty je třeba se nějak vypořádat. Studentovu poznámku podpořuje bouřlivý potlesk a Benda musí čelit kritice za opoziční smlouvu. Přesto mu sál nakonec děkuje za účast bouřlivým potleskem. Pořadatelé ze studentské rady jsou s průběhem spokojeni. „Jsme rádi, že se také diskutovalo o dnešku. Hlas studentů se dosud dost přehlíží, snad bude příště slyšen lépe,“ říká za všechny Jan Cieslar.

Lampiony na Hradě

Je středa, přesně deset let po brutálním zásahu policie a šedesát let po razii gestapa na pražské Hlávkově koleji. Ústavní činitelé se scházejí u pamětní desky na Národní třídě. Přihlíží několik desítek lidí a premiéra vítá výkřik (kdysi adresovaný Jakešovi): „Miloši, končíme.“ Ve dvě hodiny začíná konference Společnosti 89 „Deset let poté“, které se účastní i Margaret Thatcherová, Danielle Mitterrandová, Helmut Kohl, George Bush, Lech Walesa a Michail Gorbačov.

Studenti z filozofické fakulty ohlásili na pátou hodinu večerní koncert v evangelickém kostele u Salvátora. Kostel se zaplní natolik, že se opozdilci mačkají u vchodu a nacpané je i první patro, kde se diváci natahují přes zábradlí, aby viděli dolů na hudebníky. Folkoví zpěváci v čele s Janem Burianem a Jiřím Dědečkem zpívají předrevoluční, ale i nové skladby. V kostele je zima, všem se od úst odlepují obláčky páry, přesto nikdo neodchází. Po dvou hodinách ještě modlitba, pak následuje pochod na Václavské náměstí.

Tam už čeká několik stovek lidí s lampiony. Svolali je studenti matematicko-fyzikální fakulty. V půl osmé pořadatelé megafonem oznamují, že akce má připomenout listopadové události, ale také upozornit, že „politika se ztratila v politikaření a zmizela z ní morálka“. Několik tisícovek mladých lidí se vydává směrem k Národní třídě. Ve tmě probleskují lampiony různých tvarů a barev. „Demisi, demisi,“ křičí občas kdosi z přední části voje a jakoby ozvěnou se vrací: „Miloše do koše.“ Na jednom z transparentů stojí „Václav Klaus 89–99“ a zpod něho se ozývá: „Konec opoziční smlouvě!“ Atd. Vše doprovází policie, která pohotově odklání dopravu a situaci perfektně zvládá.

Z obchodního domu Tesco mávají prodavačky a někteří studenti se zastavují u pomníčku 17. listopadu. Průvod přibližně čtyř tisíc mladých lidí pokračuje přes Karlův most a ve stopách studentů z roku 1948 míří na Hradčany. Kousek před hradní bránou se zastavuje. Brána je totiž zablokována - dovnitř smějí pouze účastníci slavnostního večera, kde i CNN sleduje, jak prezident Havel předává řády světovým politikům. Megafon na Hradčanském náměstí si opět bere slovo: „Zakončíme to tu hymnou.“ Když demonstranti dozpívají Kde domov můj, megafon připomíná: „Protože se mnozí z nás stále cítí být Čechoslováky, zazpíváme si ji ještě jednou i se slovenskou hymnou.“

Útok na demokracii

Pár lidí z listopadových stávkových výborů ve stejné době sepisuje výzvu představitelům politických stran nazvanou Děkujeme, odstupte. Autorem textu je Igor Chaun, dalšími signatáři Martin Mejstřík, Vlastimil Ježek, Vratislav Řehák, Josef Brož a Šimon Pánek. „Jsme hluboce zklamáni a pobouřeni způsobem, kterým současná politická reprezentace provádí politický výkon svěřené moci,“ píšou v dvoustránkové výzvě plné emotivních obratů a vykřičníků. Někteří jejich kolegové, především organizátoři oslav ze Společnosti 89, výzvu považují za unáhlený krok. „Nejdříve jsme se měli dohodnout, co bude dál. Přece nemůžeme jenom tak něco vykřiknout do světa,“ stěžuje si Monika Pajerová. Šest signatářů skutečně přivolá na bývalé studenty rozčilenoukritiku zástupců ODS, ČSSD a KSČM. Klausův poradce Ladislav Jakl dokonce výzvu odsoudí jako „zásadní útok na demokracii v naší zemi“.

V pátek večer moderuje velvyslanec v USA Alexandr Vondra vzpomínkový večer v Činoherním klubu, kde se po deseti letech scházejí zakladatelé Občanského fóra. Vedle vzpomínek na slavné doby má diskuse jediné téma: řada účastníků podporuje výzvu, aby politici odstoupili. Václav Klaus to odmítá s vysvětlením, že podobné výkřiky nemají politickou váhu, Daniel Kroupa vysvětluje, že v ODA nemá náhradu, Jan Ruml připomíná svůj slib, že v únoru jako předseda strany končí. Také Václav Havel chce dokončit svůj mandát, což většina přítomných schvaluje potleskem. (Mimochodem: v sobotu na ústředním výboru své strany odmítá odstoupit i Miloš Zeman, jeho vláda prý vydrží až do roku 2002.) Vladimír Mlynář v Činoherním klubu vysvětluje, že do politiky vstoupil právě proto, aby ji změnil, a vyzývá přítomné, aby mu pomohli. Jan Bubeník ale v kuloárech divadla trvá na svém stanovisku z počátku týdne: „Zatím neuvažujeme o tom, že bychom zakládali stranu. Je to předčasné.“ Bývalé studenty přesto těší, že na kontaktní adresu na FAMU začaly chodit tisíce podpisů z celé země.

V pravé sobotní poledne se ve spodní části Václavského náměstí otevírá ulička „Skanzenu totality“. Před jejím vchodem, který střeží příslušníci Veřejné bezpečnosti, se tísní desítky lidí. „Máte aspoň vystudovaný VUML?“ křičí na příslušníka VB kdosi z davu. „Tady žádný Ruml není. Ticho soudruzi, nebo to tu vyklidíme,“ odpovídá muž v uniformě a výhružně pozdvihuje obušek. „Komunistické“ divadlo probíhá až do dvacáté hodiny, kdy ho střídá poslední kolo oslav: „Sametový koncert“. Vystoupení otvírá Marta Kubišová písní Hey Jude. Prokřehlé diváky přichází krátce pozdravit i Václav Havel. V tu chvíli také koluje petice Děkujeme, odejděte, pod kterou se během chvíle rýsují stovky podpisů. Mezitím se na pódiu střídají například Vladimír Mišík, Stromboli či Pražský výběr. Apolitický koncert končí poděkováním pořadatele Jana Bubeníka a písní Modlitba pro Martu.